Velikonoce
Velikonoce
Církevní velikonoční svátky
vznikly převzetím židovského svátku Pesach, ale promítly se do nich i některé prastaré pohanské zvyky oslavující vítězství světla nad tmou a tepla nad zimou. Velikonoční svátky nemají pevně stanovené datum, řídí se lunárním kalendářem a hlavní velikonoční svátek připadá vždy na neděli po prvním jarním úplňku (tedy mezi 21.3. a 26.4.).
Velikonoční svátky (Pašijový týden) mají tyto názvy:
Květná neděle
Škaredá (nebo i Sazometná) středa
Zelený čtvrtek
Velký pátek
Bílá sobota
Boží hod velikonoční
Velikonoční pondělí
Květná neděle
Na květnou neděli se v kostele světily větvičky jehněd (kočiček) a vrby, pletly se z proutí pomlázky, které se nechaly posvětit. Posvěcené větvičky se odnášely domů a zavěšovaly se na kříž nebo na obrazy svatých, aby chránily před nemocemi. Někdy se polykaly jednotlivé kočičky jako léčivé pilulky, ale jednalo se pouze o pověru a většinou to špatně dopadlo.
Škaredá středa
Byla dnem úklidu, přípravy na hlavní svátky. Po zimě bylo nutno vymést kamna a komíny, přičemž po začernění obličeje sazemi měly zmizet pihy. Název Škaredá středa prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Ježíše, proto se podle lidové pověry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce.
Zelený čtvrtek
Tento den vstávala rodina velice brzy, pomodlila se a pak se umyla rosou nebo vodou z pramene. Celý dům se pečlivě zametl a smetí se vyneslo na křižovatku, aby blechy netrefily zpátky. Pak se sel len nebo hrách, rozhodně se nemělo prát prádlo, protože se tím přitahovalo sucho. Název Zelený čtvrtek byl v Německu doložen již ve 12. století. Byl odvozen od barvy mešního roucha, jež se toho dne používalo. Tento den se měla v zájmu zdraví jíst jen zelená strava, například k obědu bylo naklíčené obilí, naklíčená čočka nebo hrách, zelí, pampeliškový nebo polníčkový salát, popřípadě “špenát” z kopřiv. Ten, kdo nechtěl být příliš zdráv, mohl si pochutnat na “jidáších” t.j. plackách pomazaných medem. Chudým se rozdávala oslazená ovesná kaše. Po obědě se již nepracovalo. V některých kostelech se konala zvláštní mše, komu se podařilo při posledním zvonění zacinkat penězi, ten jich měl po celý rok dostatek. Zvony zní tento den naposledy až do Bílé soboty a “odlétají do Říma”.
Velký pátek (Den ukřižování Krista)
Den, který patřil zázrakům a kdy země otvírala skryté poklady. Místo, kde byl uložen poklad, bylo označen mihotavým světélkem nebo svítícím kapradím. Kapradí utržené bílým šátkem se poctivému a skromnému člověku proměnilo ve zlato. Velký pátek byl dnem pracovního klidu, ale i půstu od masa. Byl to den k zamyšlení. Den, kdy byl ukřižován Ježíš a v kostelech začínaly mše v 15 hodin (t.j. hodina smrti Ježíše). Z domácnosti se tento den nemělo nic půjčovat, protože s takovýmito předměty se dalo čarovat. Nesmělo se prát ani prádlo, protože pradleny říkaly, že by ho máchaly v krvi Kristově.
Bílá sobota
Byla dnem, kdy se konaly poslední přípravy před Božím hodem. Ve všech ohništích se musel uhasit oheň. Před kostel hospodyňky nosily polínka, kněz polínka požehnal, každá z hospodyněk si vzala to své, odnesla ho domů a teprve tehdy mohla zažehnout požehnaným polínkem oheň. Pak se peklo a vařilo. Jídlo se ukládalo do komory, aby se uleželo.
Boží hod velikonoční (Neděle velikonoční)
– vzkříšení Ježíše Krista
V rámci tohoto svátku se provádělo svěcení velikonočních pokrmů – beránka (dříve masového a později z piškotového těsta), mazance, ale i vajec, chleba a vína. Typickým jídlem pro tento den byl mazanec a beránek. Mazanec byl upečen z kynutého těsta a symbolizoval slunce, popřípadě byl na něj ještě vyříznutý kříž a ten měl povzbuzovat plodnost. Podobný symbolický význam měly i velikonoční koláče a jejich výzdoba. Děvčata zdobila vajíčka, která byla chápána jako symbol plodnosti, zdobilo se zpočátku pouze barvou červenou (symbol Kristovy krve), později se začaly používat ostatní barvy. V kostelech se rozezněly opět zvony, které se vrátily z Říma.
Pondělí velikonoční
Toho dne se odehrávala pomlázka, velikonoční hodování, mrskút. Zvyk je velice starého původu, stejně jako zdobení vajíček – kraslic. Při mrskání děvčat používali chlapci pomlázky (také dynovačky, mrskačky, šlehačky, binovačky, tatary), za mrskačku dostávali chlapci malovaná nebo jinak zdobená vajíčka. Stáří tohoto zvyku je doloženo například ve vzpomínkách pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14. století. S vajíčky provozovali chlapci o velikonočním pondělí různé hry (například sekání do vajec mincí, kutálení kudrny).
(Na fotografii jsou kluci s hrkadly a řehtačkami u Radošovského mostu.
Foto Josef Hofmann, kolem roku 1900, foto je z archivu KV muzea)
Velikonoční zajíček
Spojení obrázku zajíčka s velikonocemi nemá dlouhou tradici, ujalo se koncem 19. století a pochází z Německa a rychle se rozšířilo. Vychází z pověsti, že kraslice přináší mravným dětem zajíček v poli. Od této doby se začal zajíček jako symbol velikonoc objevovat v pekárnách, papírnictví a cukrárnách.
Velikonoční vajíčka
Velikonoční vajíčka byla zdobena jako symbol plodnosti. V dřívějších dobách se vajíčka barvila pouze červenou barvou a symbolizovala baryu krve a mnohem později se začaly kraslice (od staroslovanského slova “krasnyj”) zdobit dle oblasti různými technikami.
Pomlázka a polévání vodou
Dopoledne chlapci šlehali děvčata čerstvě nařezanými, sluncem ozářenými a napučenými proutky a na dívku se tímto přenášela plodnost a posilovalo se zdraví. Tento zvyk je pozůstatkem z pohanských dob, kdy se čerstvým proutkem šlehalo vše, co mělo rodit. Odpoledne děvčata na oplátku polévala chlapce vodou a i zde nacházíme podtext v pohanských dobách. Každá vegetace, která má být probuzena k životu, musí mít vláhu.