info KV

Buštěhradské muzeum Oty Pavla

Městečko Buštěhrad, ležící několik kilometrů od Kladna, je neodmyslitelně spojeno s povídkami Oty Pavla. Právě zde se odehrávají příběhy, v nichž vystupuje spisovatelova rodina; starostlivá maminka, povedený tatínek, bráškové i samotný spisovatel.

V roce 2002 bylo v Buštěhradě otevřeno muzeum Oty Pavla, ve kterém je vystaveno velké množství fotografií i dokumentů. Ota Pavel se původně jmenoval Ota Popper. Jeho otec Leo byl žid, maminka Hermína byla pokřtěna jako katolička. V roce 1955 si celá rodina po zkušenostech z pronásledování židů změnila jméno na Pavlovi.

Prarodiče Oty dědeček Ferdinand a babička Malvína Popperovi bydleli v Buštěhradě, kde měli malé hospodářství. Jejich syn Leo, budoucí tatínek Oty, měl dobrodružnou povahu. V mládí utekl do Německa, kde se živil všelijak, dokonce začal chodit do filmové školy a zahrál si ve filmu. Potom se upsal na pět let cizinecké legii. Zpět do Buštěhradu se vrátil pohublý a byl moc rád, že ho rodiče vzali zpět. V tu dobu u Popperů sloužila Hermína, pocházející z Dříně u Kladna. Leo se do ní zamiloval a v roce 1924 se vzali. Téhož roku se jim narodil první syn Hugo. Rodina se přestěhovala do obce poblíž Mariánských Lázní a Leo začal prodávat pro firmu Elektrolux vysavače. Z té doby pochází slavná fotografie, na níž tříletý Hugo sedí na vysavači jako na koníčkovi. Tuto reklamu občas využívá firma Elektrolux dodnes. V době, kdy se narodil druhý syn Jiří, se rodina stěhovala z místa na místo. Nakonec zakotvili v Praze, kde se jim 2. července 1930 narodil třetí syn Ota. Leo začal s rodinou jezdit na Křivoklátsko, kde byli ubytováni v hospodě U Rozvědčíka. U Berounky se mu moc líbilo, chytal zde ryby, seznámil se s králem pytláků převozníkem Proškem. Všechny kluky příroda velice okouzlila, rybaření se jim zalíbilo a rybářská vášeň se jich držela celý život. Každou volnou neděli a prázdniny trávili společně u řeky.

Přišlo září 1938 a Československo muselo Německu předat pohraničí. Popperovi tušili, že židé budou v následujících letech ohroženi a proto Hermína zamluvila lodní lístky do Kanady. Leo však nechtěl opustit republiku. Po okupaci v roce 1939 byl Leo propuštěn z firmy Elektrolux a museli se vystěhovat z pražského bytu. Rádi přijali nabídku bydlení v Buštěhradě u rodičů. Všichni se museli hodně uskrovnit, jídla bylo málo, naštěstí se v Buštěhradě našli lidé, kteří pomohli jak mohli. První byla do Terezína povolána babička Malvína, po ní dědeček Ferdinand. Ani jeden z nich se už domů nevrátil. Bylo jasné, že do transportu brzy nastoupí kluci Hugo a Jiří. Všichni tři kluci byli židy po otci, ovšem Hugo a Jiří byli navíc zapsáni do židovské obce. Otu už prozíravě zapsat nenechali, což ho zachránilo před nástupem do transportu. Leo chtěl syny ještě předtím pořádně nakrmit, aby měli dostatek síly na přežití. Soustředil na to všechnu svoji energii. Rozjel se na Berounku, kde chtěl nachytat úhoře a vyměnit je u sedláků za maso. Ale ryby nebraly. V povídce „Smrt krásných srnců“ líčí Ota, jak se tátovi podařilo získat srnčí maso. V Terezíně se bratři seznámili s pozdějším spisovatelem Arnoštem Lustigem, který měl velký vliv na Otovu spisovatelovu kariéru. Pět měsíců před koncem války byl povolán do transportu i Leo.

Naštěstí válka v květnu 1945 skončila a Leo i Jiří s Hugem se vrátili domů. Rodina Popperů se mohla zase vrátit zpět do  Prahy. Leo znovu začal pracovat jako obchodní cestující, ale už se mu nedařilo tak jako dříve. Prodával dokonce mucholapky, pokoušel se do této činnosti zapojit Otu, ale ten se chtěl věnovat sportu, několik let byl kapitánem hokejového dorostu A.C. Sparta a trenérem žáků. V Praze absolvoval Obchodní školu a později ústav moderních řečí, kde studoval angličtinu, která se mu později velice hodila. Zdravotní potíže po operaci mandlí ukončily jeho sportovní kariéru. Vyrovnal se s tím v povídce „Proč jsem se nestal světovým hráčem“. Sport ho však nadále velice zajímal, denně přečetl všechny sportovní rubriky novin. Arnošt Lustig, který se stal přítelem rodiny, řekl Leovi: „Přece nemůžete dopustit, aby celý život prodával mucholapky. Uděláme z něho krále sportovních reportérů a možná i spisovatele.“ Byla to prorocká slova. Díky jeho přímluvě nastoupil Ota v roce 1949 do zpravodajství Českého rozhlasu jako sportovní redaktor. Rozjíždějící novinářskou kariéru na 2 roky přerušila základní vojenská služba, ovšem ani tam Ota nezahálel, psal příspěvky do armádního tisku. Po vojně se vrátil zpátky do Českého rozhlasu, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Věrou. Vyženil dva kluky a v roce 1956 se mu narodil syn Jiří. V následujících letech pracoval v několika redakcích novin a časopisů, psal zprávy, reportáže, ale pořád cítil, že ho to táhne někam jinam. Chtěl se více ponořit do osudů sportovců, chtěl se stát opravdovým a uznávaným spisovatelem. Zlom nastal v roce 1960, kdy se s fotbalovou Duklou Praha zúčastnil cesty do USA. Vznikla knížka „Dukla mezi mrakodrapy“, která znamenala zlom v jeho psaní, Ota Pavel se doopravdy stal spisovatelem.

Rok 1964 se měl stát mezníkem v jeho žurnalistické kariéře, byl vyslán jako reportér na II. olympijské hry, které se konaly v rakouském Innsbrucku. Vlivem stresu i stesku po domově však tam dostal záchvat maniodepresivní psychózy a následně byl hospitalizován na  Psychologické klinice v Praze-Střešovicích.

„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do  hor nad Innsbruck selské stavení…“ Takhle později sám popsal co se s ním stalo.

Nastalo období, kdy se dobré chvíle střídaly se špatnými. Zároveň se naplno projevilo jeho nadání. V roce 1964 vyšla jeho prvotina „Dukla mezi mrakodrapy“ a jeho žena mu napsala do nemocnice, jak od časného rána stojí na Václavském náměstí fronta na jeho knížku. Ota Pavel sice dostal invalidní důchod, ale zároveň se naplno pustil do psaní. Napsal první povídku o své rodině „Kapři pro wehrmacht“, následoval soubor povídek „Smrt krásných srnců“. Ve všech hraje významnou roli jeho rodina, přátelé, řeka a ryby. Po krátkém období klidu se znovu projevily příznaky nemoci. 30. března 1973 Ota Pavel v pouhých 43 letech zemřel. Napsal více než 320 reportáží o našich sportovcích, několik povídkových knih, ve kterých vzpomínal na šťastné dětství i útrapy, které zažívala v době války smíšená židovská rodina. Filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců, natočené podle jeho povídek, měly velký divácký ohlas.

V muzeu uvidíte unikátní dokumenty, vztahující se k životu i dílu Oty Pavla. Je zde jeho pracovna s psacím strojem, velké množství fotografií. Uvidíte vysavač Elektrolux, Otovi rybářské pruty, malého medvídka z dětství. Seznámíte se s životními osudy rozvědčíka Karla Fraňka, na fotografiích uvidíte převozníka Proška i krásnou Irmu. Ve svých povídkách Ota Pavel popsal životní příběhy mnoha našich sportovců. Jsou zde fotografie i vzpomínky Emila Zátopka, gymnastky Evy Bosákové, hokejistů Františka a Zdeňka Tikala, gymnasty Aloise Hudce a mnoho dalších. V muzeu si rovněž můžete koupit některé z knih Oty Pavla nebo vzpomínkové monografie.

Buštěhradské muzeum Oty Pavla najdete v Kladenské ulici č. 207 v přízemí Kulturního střediska. Otevřené je každý víkend od 10 do 17 hodin, pro větší skupiny je možno domluvit návštěvu ve všední den.

V muzeu si můžete koupit mapu, v níž najdete místa, vztahující se k životním příběhům Oty Pavla. Vydejte se Kladenskou ulicí směrem do města a za poštou odbočte do ulice Oty Pavla. Poblíž je dům č. 54, kde Popperovi bydleli, Starý rybník, Zárubova ulička a další místa spojená se známými povídkami. Malé upozornění: na mapě z muzea nebo stažené z webu je ještě muzeum zakresleno v domě Františka Rotta v Palackého ulici, což je zavádějící.

www.mestobustehrad.cz/historie/muzeum/

Text a foto: Bohuslav Smítka

Psáno pro Magazín Víkend deníku Právo