info KV

Svatošské skály

Svatošské skály

Národní přírodní památku Svatošské skály najdeme na levém břehu řeky Ohře, v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les mezi Loktem a Karlovými Vary. Toto území bylo vyhlášeno Národní přírodní památkou již v roce 1933, zaujímá rozlohu 2 ha a je v nadmořské výšce 380 až 440 m. Svatošské skály tvoří žulové skalní útvary a vyskytují se v nich vzácné a ohrožené druhů rostlin a živočichů.. Pozoruhodné skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem granitových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu. Skály tvoří řadu skalních pilířů a sloupů, jež jsou opředeny mnoha pověstmi.

Skály jsou pojmenovány podle legendy o nevěrném Svatošovi. Ten slíbil lásku a manželství vodní víle z Ohře. Zamiloval se však do pozemské dívky se kterou se chtěl oženit. Víla se mu pomstila tak, že proklela celý svatební průvod v kámen. Až padesátimetrové žulové bloky skal tak mají svá jména: Nevěsta se Ženichem, Páter, Muzikanti, Tchýně a Tchán, Svědkové.

Podle jiné verze způsobil zkamenělý svatební průvod podivín Hans Heiling, který si chtěl vzít Elišku. Ta však přislíbila věrnost Arnoldovi, kterého velice milovala. Když se vrátil Arnold z cest po světě, konala se svatba. Uprostřed svatebního veselí přivolal zuřivý Hans Heiling ďábla a s jeho pomocí proměnil všechny svatebčany v kamenné sochy.

Skály dnes slouží horolezcům a jsou vyhledávaným místem výletů. Velkou atrakcí je visutý lanový most přes řeku Ohři, který je hlavním lákadlem pro děti.

Z Lokte vede na Svatošské skály značená turistická cesta po levém břehu řeky Ohře z náměstí od Goethova pomníku. Je vhodná pro pěší i pro cyklisty. Po zhruba 2 km přijdete na rozcestí „U Štoly“, kde se již od 14. století těžila cínová ruda. Nejprve v náplavech řeky, později se razily průzkumové štoly. Z druhé strany je přístup z K. Varů-Doubí. Tady je možné nechat auto na malém parkovišti u zahrádek a jít buď po silnici podél řeky nebo po modré turistické značce.

Rabštejn nad Střelou

Rabštejn nad Střelou

Rabštejn nad Střelou býval údajně nejmenším městem Čech i celé Evropy. Dnes má už jen 21 stálých obyvatel, většina domů a objektů ve městě slouží k rekreačním účelům. Ovšem dodnes toto místo nic neztratilo ze své přitažlivosti. Nabízí příjemné spojení historických památek a přírody a je vyhledávaným cílem turistických výletů.

Pověst vypráví, že Rabštejn vznikl pomocí kouzelného prstenu, který měl v zobáku havran zastřelený při lovu. Jeden z lovců si navlékl na prst kouzelný prsten, otočil jím a v ten okamžik stál na skále překrásný hrad. Lovec hrad věnoval českému králi a ten přikázal dát novému hradu jméno Havraní kámen. Vzhledem k tomu, že se v té době mluvilo v Čechách německy, říkalo se hradu Rabenstein, prostě Rabštejn. První písemná zmínka o Rabštejně je z roku 1269, kolem roku 1320 jej koupil královský podkomoří Oldřich Pluh, který se svým synem přestavěl zpustlý zámek na významné šlechtické sídlo a založil opevněné městečko. Oldřich Pluh také Rabštenu vymohl pražské městské právo. Pro další rozvoj byla důležitá listina, kterou král Karel IV. udělil městečku právo vybírat clo na obchodní cestě z Prahy do Chebu. Majitelé panství se střídali, významně se do historie Rabštejna zapsali Lazanští, kteří sídlili v blízkém Manětíně a kterým Rabštejn patřil až do roku 1945.

Naučná stezka
Naučná stezka Rabštejn nad Střelou začíná poblíž autobusové zastávky, kde je i vhodné místo pro zaparkování auta. Stezka je dlouhá 8 km, má 15 zastávek, na kterých jsou informační tabule. Cesta není příliš náročná, větší převýšení je jen při stoupání na vyhlídku.

Hned na začátku naučné stezky čeká na návštěvníky historická záhada. Přes silnici proti sobě stojí torza dvou věží. Původně se předpokládalo, že obě věže patří k jednomu hradu, že jde o části opevnění. V posledních letech se však objevila teorie, že nejde o dvě věže jednoho hradu, ale o dva nezávislé hrady, které se proti sobě měly bránit vysokými věžemi. Mezi hrady byla rozsedlina, kterou dnes prochází silnice. Druhý rabštejnský hrad se údajně jmenoval Sychrov a byl založen za vlády Karla IV. rabštejnským purkrabím Jindřichem. Hrad Sychrov byl později připojen k Rabštejnu, brzy byl opuštěn a již v roce 1560 je zmiňován jako hradiště.

Obávám se, že tuto historickou záhadu již definitivně nerozluštíme, doporučuji pro jistotu vylézt k pozůstatkům obou věží, je od nich hezký rozhled. Cesta kolem kláštera nás dovede ke kostelu Panny Marie Sedmibolestné. Kostel byl postavený v letech 1766 až 1768 podle projektu Anselma Lugara a se svými sedmi oltáři býval cílem řady poutí z okolí. K jeho průčelí vede mohutné půlkruhové schodiště, po něm se vydejte dolů a přes bránu si prohlédněte rabštejnský zámek. V 18. století ho z renesanční podoby nechal do nynější barokní přestavět František Karel Pötting. Zámek je nyní v soukromém vlastnictví a není přístupný. Další cesta vede na Pluhovské náměstí, kde byly započaty práce na záchraně objektu budoucího muzea. Pokud budete mít štěstí, bude už otevřené infocentrum Četnická stanice, kde nabízejí rabštejnské hrnky, rukodělné prsteny, náušnice i malé občerstvení.

Jdeme na vyhlídku
Cesta směrem dolů k mostu je lemována sochami světců sv. Vavřince a sv. Barbory, je zde socha Ježíše Krista, smírčí a morový kříž. V této části Rabštejna je řada architektonických památek. Určitě vás zaujmou roubené i hrázděné domy. Za kamenným mostem, o kterém se tvrdí, že je starší než pražský Karlův most a přes který vedla zemská stezka z Chebu na Loket, Žlutice, Rakovník a Prahu, odbočíte doprava do údolí řeky Střely. Řeka zde protéká romantickým údolím. Tady si užijete nádherný klid a plíce se Vám naplní vůní lesa smíšeného s vůní peřejí. Nejdříve Vás čeká klidná procházka podél vody, poté výrazné stoupání do stráně až na Skalní vyhlídku u kříže.

Vynaložená námaha bude brzy zapomenuta, neboť odměnou je překrásný pohled na Rabštejn. Na vyhlídce je postavený kříž jako symbol vděčnosti člověka k věrnému zvířeti. Legenda praví, že na tomto místě, za tmy a husté mlhy, odmítl hraběti Lažanskému poslušnost jeho věrný kůň. Hrabě zde vyčkal do rozednění a ráno u nohou spatřil obrovskou propast. Jako dík za záchranu svého života dal na skále postavit dřevěný kříž.

Následující cesta Vás dovede k betonovému bunkru. Tyto pevnosti lehkého typu byly stavěny ve 30. letech 20. století v době ohrožení Československa fašistickým Německem.

Poblíž je Horův mlýn, který je pravděpodobně jedním z nejstarších středověkých mlýnů. Nejstarší písemnost, dokládající existenci tohoto mlýna, je z roku 1330, kdy se jeho novým vlastníkem stal Oldřich Pluh z Rabštejna. Ve své historii byl dvakrát vypálen, zajímavé je, že se nikdy žádný z vlastníků nejmenoval Hora. Mlýn je opuštěný od roku 1957.

Brodit se už není třeba
Po krátké cestě přes louku se dostanete k lávce Frankovka, díky které se dostanete na levý břeh řeky Střely. Nebylo to vždy tak samozřejmé, jarní velká voda a ledy původní lávky dost často strhly a tak bylo někdy nutné řeku prostě přebrodit. Dobře si pamatuji, jak je jarní Střela studená. Dnešní lávka je ocelová, postavena vysoko nad hladinou, takže ji snad už žádná velká voda neohrozí.

Další zastávka Naučné stezky je na Židovském hřbitově, který byl založený již v roce 1654. Od 16. století museli Židé opouštět velká města a nacházeli nová bydliště v malých obcích, kde rovněž zakládali své hřbitovy. Zajímavé je, že se v židovských hřbitovech dávají na náhrobky místo květin malé kamínky na památku židovského putování v poušti.

Na tomto místě se můžete rozhodnout o dalším pokračování cesty. Ti více unavení mohou jít vlevo po zkratce rovnou k výchozímu místu, ti zdatnější pokračují k dalším zastávkám naučné stezky, která je přivede pod klášter k místům, kde se dříve lámala kvalitní pokrývačská břidlice. O kus dále Vás zaujme roubený mlýn u Lišáka, který je postavený na kamenné podezdívce, která chránila stavení proti povodním. Cestou dále podél Střely se v plné kráse předvedou roubené domky. Ještě pár kroků a octnete se zase na silnici pod Pluhovským náměstím.

Zdá se, že kouzelný prsten ani po staletích neztratil svoji moc, Rabštejn nad Střelou stále okouzluje a určitě si podmaní i Vás.

Text a foto:

Bohuslav Smítka

Doubská hora – Aberg

Doubská hora – rozhledna Aberg

Tentokrát Vás nemohu pozvat přímo na rozhlednu. Rozhledna Aberg na Doubské hoře u Karlových Varů (609 m.n.m.) byla v roce 1995 prodána soukromému majiteli, který ve věži zřídil apartmá s vyhlídkou a přístup byl za účelem výhledu možný jen po domluvě a v případě, kdy nebyl pokoj obsazený. Ovšem nyní se celý objekt znovu opravuje, je zavřený a veřejně přístupné vyhlídky se možná už nikdy nedočkáme.

Jako první tu byl v roce 1845 postaven dřevěný vyhlídkový altán a Doubská hora se stala častým cílem lázeňských hostů. V červnu 1858 zachvátil okolní lesy požár a plameny sežehly kromě stromů i vyhlídku. V roce 1862 se městská rada rozhodla, že na Abergu vystaví novou kamennou rozhlednu. Výhled byl pěkný a zájem o rozhlednu prudce stoupal. V roce 1878 zde byla postavena kamenná hrázděná kavárna. Později se však ukázalo, že rozhledna je nebezpečná svému okolí a musela být zbourána.

V roce 1904 proto městská rada rozhodla, že na Doubské hoře bude postaven nový objekt. Architekt Rudolf Melichar navrhl stavbu moderní budovy s restaurací, tanečním sálem, verandou a 22 m vysokou vyhlídkovou věž. Stavba byla slavnostně otevřena 16. července 1905.

Přestože je samotná rozhledna zavřená, stojí Doubská hora za výlet. Najdete zde krásnou přírodu, pohodu, u bývalé restaurace Svatý Linhart je nově otevřený přírodní lanový park, kde si můžete vyzkoušet svoji zdatnost. K restauraci Svatý Linhart se pěšky dostanete z Doubí po modré turistické značce, pojedete-li autem, směrem z K. Varů na Plzeň, pak odbočíte cca 400 m za viaduktem doleva. Od Svatého Linharta na Doubskou horu je to už jen asi 1 km.

Rozhledna Aberg – Doubská hora – poloha na Mapy.cz

Horní Blatná a Blatenský vrch

Horní Blatná, bývalé centrum těžby cínu

Krušné hory, dříve nazývané též Rudohoří, jsou významným nalezištěm mnoha vzácných nerostů. Ostatně už název tohoto pohoří je odvozen od staročeského slova krušec, což znamená rudný kámen. Odedávna se zde těžily rudy obsahující měď, stříbro, cín, olovo, uran a další vzácné kovy.

Mezi nejvýznamnější centra těžby cínu patřila obec Horní Blatná, která byla založena v roce 1522 saským kurfiřtem Johanem Friedrichem zcela účelově právě pro hornické účely. Cín byl důležitou surovinou ceněnou pro svoji nízkou tavicí teplotu, snadnou zpracovatelnost, stříbrnou barvu, odolnost proti povětrnostním vlivům. Používal se k výrobě cínového stolního náčiní, odlévala se z něho písmena pro knihtisk, slitina cínu mědi a bronzu se používala k výrobě zvonů i kanónů. Nejstarší písemný údaj o zdejším cínovém dolu je již z roku 1380. Cín se v této oblasti těžil nejen hlubinným způsobem, ale rovněž se rýžoval z usazenin ve všech místních potocích.

Horní Blatná, ležící v nadmořské výše 888 metrů, se nachází zhruba 15 km od Božího Daru. Dostanete se do ní nejen po silnici, ale rovněž železnicí, která vede z Karlových Varů do Potůčků. Pokud přijedete autem, určitě pohodlně zaparkujete na prostorném náměstí, kterému dominuje kostel sv. Vavřince. Doporučuji zastavení u meteorologické skříňky, kde vám panáček či panenka napoví, jaké počasí vás během výletu čeká. Potom už se dejte Bezručovou ulicí po červené turistické značce, která vás dovede až na Blatenský vrch.

V nádherném hrázděném domě č. 127 se nachází Muzeum cínu. Stálá expozice je věnována dějinám těžby a zpracování cínové rudy v okolí Horní Blatné a Božího Daru. Určitě vás velice zaujme velkoplošný model Horní Blatné. Záleží jen na vašem rozhodnutí, zda muzeum navštívíte hned nebo až při zpáteční cestě při návratu z vycházky. Cesta na Blatenský vrch vede stále do kopce, ovšem i méně zdatný turista ji lehce zvládne. Určitě potkáte Vavřince, který vás bude lákat ke společné fotografii. Pokud poslechnete, uděláte radost jemu i sobě.

 Vlčí a Ledová jáma

Zhruba po půlhodině chůze dojdete k přírodní památce Vlčí jáma, což je 120 metrů dlouhá a 20 metrů hluboká povrchová propadlina po těžbě cínu. Jde o zbytky starých zřícených chodeb a komor dolu Wolfgang, byl to jeden z největších místních dolů. Dosahoval hloubky až 85 metrů, což bylo na tehdejší dobu unikátní.

Jen o kousek dále se při cestě nachází úzká a hluboká propadlina po dolu Jiří, nazvaná Ledová jáma. Vzhledem k profilu štěrbiny zde dochází k nepatrnému pohybu vzduchu a na dně jámy se nalézá celoročně tzv. jeskynní led. Ve starých spisech je uvedeno, že zde bylo v roce 1813 vytěženo 18 vozů ledu na ošetření raněných vojáků v bitvě u Lipska. U obou zastávek dbejte na zvýšenou opatrnost, rozhodně respektujte zákaz vstupu do jam.

Blatenský vrch

Během dalších deseti minut dojdete na Blatenský vrch, na němž stojí Blatenská vyhlídka. Je vysoká 21 metrů a na kruhový výhled, ze kterého spatříte vrcholy Krušných hor, vede 85 schodů. Blatenský vrch se nachází v nadmořské výšce 1 043 metrů a vyhlídka, původně nazvaná Zitina, na počest rakouské císařovny a poslední české královny Zity Bourbonsko-Parmské, byla postavena v roce 1913 hornoblatenským Spolkem pro zimní sporty. Dříve zde stál i hotel s restaurací, ale pro havarijní stav musel být zbourán. Z vrchu, kde si můžete během sezóny koupit malé občerstvení, se dejte na další cestu po naučné stezce Blatenský příkop označené žlutým trojúhelníčkem.

Blatenský vodní příkop

Zhruba po 20 minutách dojdete k zastávce č. 5 – Železná cesta a po pravé ruce budete mít Blatenský vodní příkop. Byl vybudovaný v letech 1540 až 1554 a jeho úkolem bylo přivádět vodu k důlním zařízením v okolí Horní Blatné. Je dlouhý 12 km a vede vodu z říčky Černá u Božího Daru.

Můžete přejít cestu a jít dále po jeho břehu, kde vede pohodlná pěšina. Vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu je příkop téměř vyschlý, třeba to však následující období změní. Poté co vyjdete z lesa, se před vámi otevře kouzelný pohled na horskou krajinu s malými pahorky, což jsou tzv. sejpy, hromady hlušiny po středověkém rýžování cínové rudy.

Některé z nich jsou registrovány a chráněny jako významný krajinný prvek.

Jedna z posledních zastávek je u dědičné štoly Vavřinec dlouhé 1 600 metrů, jejímž úkolem bylo odvodnit doly Wolfgang a Vavřinec. Parta nadšenců obnovila v roce 2015 ústí této štoly, vchod dovnitř je však pro velké nebezpečí zakázán.

Těžba cínu v okolí Horní Blatné probíhala v mnoha rozdílných etapách.  Zpočátku město velice prosperovalo, uvádí se průměrná roční těžba ve výši 15 tun cínu, třicetiletá válka a následné morové epidemie však těžbě nepřály. Přesto byla v následujícím období snaha důlní práce obnovit, takže v roce 1660 zde bylo v provozu 11 dolů s 31 horníky a 11 rýžovišť s 50 dělníky. V té době žilo v Horní Blatné téměř 2 000 obyvatel. Další rozkvět těžby nastal díky státní podpoře v 18. století, kdy v dole Konrád, hlubokém 120 metrů, pracovalo 125 horníků. Udává se, že v průměru se vytěžilo ročně 10 tun cínu. Definitivní konec těžby nastal kolem roku 1850. Dnes je Horní Blatná významné centrum turistiky a zimních sportů. Najdete zde mnoho zajímavých míst pro pěší turistiku i výlety na kole, v zimě můžete využít blízké Krušnohorské lyžařské magistrály nebo sáňkařské dráhy Blatenský vrch.

Milovníci piva mohou na náměstí v Horní Blatné ochutnat 13° pivo Rapl, pojmenované po stejnojmenném televizním seriálu.

Text a foto: Bohuslav Smítka

Bismarckova rozhledna

Bismarckova rozhledna u Chebu

Pouhých 7 km od Chebu, na 637 metrů vysoké Zelené hoře, se nachází Bismarckova rozhledna, která byla pro veřejnost na dlouhý čas utajena, neboť se nacházela v pohraničním pásmu. V roce 2005 rozhlednu nákladem cca 2 miliony korun město Cheb nechalo zrekonstruovat. Věž byla dne 12. června 2005 znovu zpřístupněna veřejnosti a zařadila se k oblíbeným místům výletů pěšky či na kole.

Předchůdcem dnešní kamenné rozhledny byla dřevěná vyhlídková věž, vysoká 14 metrů, která stála na tomto místě a byla zpřístupněna dne 23. 8. 1891. Její stavbu inicioval chebský okrašlovací spolek. V roce 1909 byl objekt pro špatný stav dřevěné konstrukce zbourán. V témže roce byl v Chebu ustanoven výbor pro stavbu rozhledny a 22. května 1909 byla vyhlášena v Chebských novinách veřejná sbírka. Stavba věže dle návrhu architekta Rolfa Baiera započala již v létě a 3. října 1909 byla 18 metrů vysoká kamenná věž slavnostně otevřena. Původní název byl „Nová rozhledna na Zelené hoře“, ovšem Nacionální Všeněmecká strana prosadila přejmenování na Bismarckovu rozhlednu. Tím se rozhledna zařadila mezi množství jiných památníků, věnovaných významnému německému politikovi, zakladateli Německé říše, Otto von Bismarckovi. Několik let od slavnostního otevření přibyla k věži ještě hrázděná budova s pohostinstvím, ta však byla za nějaký čas zbourána.

Pojedete-li autem z Chebu směrem na Pomezí n.O., ukáže Vám cestu na rozhlednu směrovka cca 2 km za koncem Chebu. Odbočíte z hlavní silnice doleva, dále pokračujete úzkou asfaltkou pod viaduktem a zhruba po 2 km odbočíte doprava. Z rozhledny je nádherný výhled na Chebsko, Smrčiny, Krušné hory, Slavkovský les, vodní nádrž Skalka.

Bismarckova rozhledna – poloha na Mapy.cz

Tajemství výroby Becherovky

Za tajemstvím výroby Becherovky

Tajemství výroby Becherovky, která bývá nazývána 13. léčivým pramenem Karlových Varů, se až na jednu výjimku vždy dědilo z otce na syna. Dnes ho znají ve firmě pouze dva lidé, provozní ředitel a manažer výroby, kteří z bezpečnostních důvodů spolu nemohou jet autem, ani cestovat letadlem.

Becherovka a Karlovy Vary k sobě patří již více než 210 let. V červnu 2019 bylo otevřeno nové Návštěvnické centrum Becherovka, které návštěvníky provede celou historií výroby Becherovky. Jde o moderní interaktivní expozici, která zaujme opravdu každého. Nachází se v historické budově „Steinberky“, kde se Becherovka až do roku 2010 vyráběla.

Na úvod návštěvníci uvidí krátký film o vzniku a výrobě Becherovky a potom se vydají po časové ose sledovat historii světoznámého nápoje, který byl už od počátku pojat jako nápoj nesmrtelnosti. Však také půvabná hostesky uvítá návštěvníky s tím, že letos jí bude už 150 let, pravděpodobně pouze díky kalíšku Becherovky, který vypije každé ráno.

Becherovka obsahuje okolo 20 různých druhů bylinek a koření, dříve se většinou sbíraly v okolí Karlových Varů, dnes se dovážejí z Ameriky a střední Evropy. Pro zachování tajemství se objednávají navíc byliny a koření, které do likéru nepatří. Manažer výroby každou středu namíchá o samotě 1,5 tuny sušených bylin. Směs se vkládá do pytlů a následuje týdenní macerace v alkoholu, čímž vznikne digerát. Ten se dále smíchá s vodou, cukrem, vinným destilátem, pomerančovou silicí a směs se nechá 14 dní v tancích zrát. Následně se filtruje a vymražuje a potom už putuje k zákazníkům do více než 35 zemí světa.

Interaktivní expozice

Návštěvníci mohou vnímat expozici naplno všemi smysly, ucítí vůni 20 druhů bylinek přivezených z celého světa, uvidí sbírku lahví, do kterých se v minulosti Becherovka stáčela (i sbírku napodobenin Becherovky). Nechybí historické listiny, ukázky reklamy, vyznamenání. Díky 3D brýlím se ocitnou přímo ve výrobním závodě a poznají atmosféru dnešní výroby v novém závodě v Karlových Varech-Bohaticích, kam byla výroba Becherovky přesunuta v roce 2010. Jsou zde k vidění nádherně zrestaurovaná původní křesla rodiny Becherů, model závodu, každý se může osvěžit vodou ze které se Becherovka vyrábí a která pochází z nádrže Stanovice u Karlových Varů.
Zážitkem je setkání s téměř skutečným Bohuslavem Pichem, jedním ze dvou lidí, kteří znají tajemství výroby tohoto lahodného nápoje a který pravidelně míchá směs bylin pro maceraci. O úspěšnosti nápoje každého přesvědčí počitadlo vypitých drinků Becherovky na celém světě od začátku roku. Na závěr přichází degustace pěti druhů Becherovky. Za příplatek dokonce obdrží návštěvník unikátní mix, stvořený přímo pro návštěvnické centrum.

Návštěvnické centrum Becherovky s firemní prodejnou přináší jedinečný zážitek a určitě osloví každého karlovaráka i všechny návštěvníky lázeňského města Karlovy Vary.

Historie Becherovky
V roce 1805 přijel do Karlových Varů na léčení kníže Maxmillian Friedrich von Plettenberg. Zároveň s ním přijel i jeho osobní lékař Dr. Christian Frobrig z Anglie. Ubytovali se na Tržišti v domě U tří skřivanů, patřícímu Josefu Vitusovi Becherovi, který měl v domě obchod s kořením a koloniálním zbožím. Dr. Christian Frobrig a Josef Becher se brzy velice spřátelili, spojovala je totiž společná vášeň pro pokusy s mícháním bylinek a alkoholu. Při odjezdu daroval Dr. Frobrig Josefu Becherovi jako dar za pohostinnost recept na údajný elixír života. Josef Becher darovaný recept ještě 2 roky zkoušel a vylepšoval, nejspíše však byl s účinky nápoje spokojen a tak v roce 1807 začal ve svém obchodě likér vyrábět a prodávat jako žaludeční kapky. Správně předpokládal, že ve městě, kam se lidé jezdí léčit se žaludečními problémy, bude mít jeho léčivý nápoj nazvaný původně Carlsbader English Bitter patřičný úspěch. Jeho představa se vyplnila, o likér byl velký zájem.

V roce 1838 převzal jeho živnost syn Johan (Jan) Nepomuk Becher, který rozvíjel výrobu Becherovky téměř 40 let. Postavil novou továrnu na okraji tehdejších Karlových Varů zvaném Steinberky, továrna byla v průběhu let postupně rozšiřována. Karlovy Vary se od té doby podstatně rozrostly, takže původní továrna se dnes nalézá téměř v centru města. V roce 1866 navrhl Janův švagr Karel Laube novou láhev pro Becherovku. Svým plochým tvarem se výrazně odlišovala od ostatních nápojů, od roku 1907 se láhve vyráběly z tmavě zeleného skla. Podpis Jana Bechera najdete dodnes na každé láhvi Becherovky jako potvrzení pravosti.

Dalším vedením podniku byl pověřen v roce 1871 Jan Gustav Becher, který se projevil jako zdatný a prozíravý obchodník. Protože se začaly na trhu objevovat padělky Becherovky, nechal zaregistrovat obchodní značku a zavedl dodnes oblíbené porcelánové kalíšky. Do nové ochranné známky zakomponoval kryptogram, skládající se z iniciál JB a tzv. Merkurovy hole, která symbolizuje poznání a životní moudrost. V roce 1907, v době kdy Becherovka slavila 100 let své existence, měla 12 tisíc pravidelných odběratelů a při této příležitosti jí byl udělen titul dvorní dodavatel. Na císařský dvůr totiž Becherovka dodávala měsíčně 50 litrů zlatavého nápoje.

Gustav Becher v roce 1910 prodal svůj podíl ve firmě nevlastním bratrům Rudolfovi Alfredovi a Johanu Michaelovi. Důvodem mohl být jeho vztah ke krásné a o 40 let mladší italské dívce, s níž se ve svých 64 letech oženil. Podle projektu známého architekta Karla Hellera si nechal postavit nádhernou vilu v dnešní třídě Krále Jiřího. Přestože byla Vila Becher navržena jako rodinné sídlo, nikdy v něm rodina Becherů nebydlela. Po sedmi letech stálého zařizování Gustav Becher zemřel a vilu získal Spolek pro chemickou a hutní výrobu z Ústí nad Labem. Za druhé světové války pak bylo ve vile Gustava Bechera umístěno krajské velitelství SS, po roce 1945 byla znárodněna a až do roku sloužila jako Dům pionýrů a mládeže. Dnes v budově sídlí Interaktivní galerie, která je pobočkou Galerie umění Karlovy Vary. Doporučuji návštěvu, jsou zde zajímavé výstavy a samotná vila je ukázkou komfortního a reprezentačního bydlení.

Rozšíření továrny a nové trhy

Michael a Rudolf Becherovi se zaměřili se na nové trhy a rozšířili továrnu na Steinberkách. Zvýšili hlavní budovu továrny o další patro s věžičkami, v podstatě tak vypadá stavba dodnes. V roce 1917, krátce před svou smrtí, rozdělil Michael Becher svůj podíl ve firmě rovným dílem mezi syna Alfreda a zetě Hanse Klapku. Alfred firmu i výrobu zmodernizoval, zřídil pobočný závod v Drážďanech a rozšířil sortiment Becherovky. Za první světové války byl raněn a v průběhu druhé světové války zemřel. Vedení firmy se po něm ujala jeho dcera Hedda Becher, která už za jeho života, jako jediná žena v celé historii, znala tajemství Becherovky a míchala unikátní bylinnou směs. Po válce došlo ke znárodnění Becherovky, Heda Becher byla donucena vydat původní recepturu a byla odsunuta do Německa. V Německu začala vyrábět svoji Becherovku, (znalci však tvrdili, že se úplně stejná nebyla) ovšem po roce 1972 svoji firmu prodala, s novým majitelem došlo k dohodě a od roku 1999 existuje jen jedna jediná Becherovka, ta která se vyrábí v Karlových Varech. Po privatizaci je vlastníkem firmy francouzský koncern Pernod Ricard, jeden ze tří největších světových výrobců lihovin a vín.

Dr. Christian Frobrig, který v roce 1805 daroval původní recept na bylinný nápoj Josefu Vitusovi Becherovi, se do Karlových Varů už nikdy nevrátil a nikdy se už nesetkali. Protože první láhve Becherovky se do Anglie dostaly až v roce 1938, pravděpodobně se ani nedozvěděl, že jeho recept na elixír života se velice osvědčil. Nápoj připravený dle starého pergamenu stále žije.

Becherové v Karlových Varech

Rod Becherů patří společně s rodem Puppů, Knollů a Mattoni ke čtyřem nejznámějším rodům v Karlových Varech. Navzdory původu svého jména, které je odvozeno od německého Pecher-Smolař, byl rodem velice úspěšným.

Předky rodu opravdu provázela smůla a po právu se jmenovali Pecherové-Smolaři. Historek, že jejich jméno je pravdivé, měli spoustu. Kolem roku 1490 pracoval Josef Pecher jako horník na šachtě v Jindřichovicích u Sokolova. Když kvůli útlumu těžby začali horníky propouštět, odstěhoval se do Lokte a začal se věnovat ševcovskému řemeslu. Tam se také seznámil s dcerou mlynáře, se kterou se oženil a měl několik dětí. A právě tady se na radnici stala chyba, zapisovatel se přeslechl a prvorozeného syna zapsal jako Jiří Becher. Ostatní děti se jmenovali Pecherové. Na chybu se přišlo až později a kvůli neochotě úřadů a nutným poplatkům už to tak zůstalo. Jiří Becher trávil spoustu času u dědečka v mlýně a dobře znal vše kolem tohoto řemesla. A tak bylo logické, že když se v 19 letech vydal do Karlových Varů, postavil v místech, kde je dnes divadlo, na řece Teplé mlýn. Nejprve mlel jen obilí, později přistavěl katr a začal řezat dřevo. Město se rozvíjelo, stavěli se nové domy a bylo třeba hodně dřeva na stavbu. Tím začala historie rodu Becherů v Karlových Varech. Becherové se uplatnili jako lékaři, stavitelé, politici i lékárníci.

Karlovarský Hippokratés

Nejznámějším byl lázeňský lékař Dr. David Becher, přezdívaný karlovarský Hippokratés, který se narodil v roce 1725. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze, asi 4 roky byl na vídeňské klinice, aby se potom vrátil do Karlových Varů. Prozkoumal složení karlovarských pramenů a stanovil novou metodu pitné kúry. Doporučil pít vodu přímo u pramenů, zároveň doporučoval pohyb. Jeho léčebné postupy jsou dodnes uplatňovány. Zasadil se o povolení výroby a exportu vřídelní soli. Z výnosů prodeje vřídelní soli bylo postaveno karlovarské Becherovo divadlo. Vývoz soli byl totiž v roce 1738 zakázán z důvodu obav o pokles návštěvnosti lázní. Dr. David Becher sám navrhl technologii získávání soli odpařováním vřídelní vody v měděných kotlích. Právě on se jako bezdětný ujal svého synovce Josefa Vituse Bechera a naučil ho základům práce v laboratoři. Dr. David Becher zemřel v roce 1792 v domě U otrokyně, který stával na dnešním Divadelním náměstí. Až do roku 1939 stála na Vřídelní kolonádě jeho busta.

Historii rodu Becherů popsal velice zevrubně Luděk Jaša v knize: Becherové – Zrození 13. pramene.
Víte že Beton – mix Becherovky s tonikem, je nejznámějším českým koktejlem? Tento oblíbený nápoj byl poprvé představen na slavné Světové výstavě Expo´67 v Montrealu.
Návštěvnické centrum Becherovky

T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary
Adresa: T. G. Masaryka 282/57, Karlovy Vary
Otevírací doba: úterý až neděle od 9 do 17 hodin

www.becherovka.cz

Text a foto: Bohuslav Smítka

Vyhlídka Karla IV.

Vyhlídka Karla IV.

Hamerský vrch (dnes Jižní vrch) vysoký 514 m, nad jižním okrajem města Karlovy Vary, obtékaný ze tří stran říčkou Teplá, byl již na počátku sedmdesátých let 19. století uváděný jako vyhlídkové místo hojně navštěvované lázeňskými hosty. Roku 1874 byl vrch karlovarskou městskou radou přejmenován na Výšinu císaře Františka Josefa a během roku 1876 nechalo město na výšině postavit nákladem 6 492 zlatých nejstarší karlovarskou rozhlednu, pseudogotickou zděnou vyhlídkovou věž pojmenovanou Franz Josefs Höhe na počest císaře Františka Josefa I., která byla kopií rozhledny v severoněmeckém Schleswigu. Nová rozhledna Františka Josefa, byla zpřístupněna v lázeňské sezoně roku 1877. Po roce 1945 byla přejmenována na Vyhlídku Karla IV., dnes se lidově nazývá Karlova vyhlídka. Vyhlídka návštěvníkovi nabízí dva vyhlídkové ochozy, které jsou lemovány cimbuřím z pískovce. Z obou ochozů se naskýtá překrásný výhled na centrum Karlových Varů s Krušnými horami a Klínovcem na obzoru a do údolí říčky Teplé směrem k Březové. Při dobré viditelnosti je z části otevřený pohled na Krásenský vrch s rozhlednou.

Na druhý ochoz vyhlídky vede 79 točitých schodů, vyhlídka je přístupná zdarma, celoročně a je vlastně jedinou z karlovarských vyhlídek, na kterou se můžete vypravit kdykoli. Rozhledna byla opravována v roce 1982 a další rekonstrukcí prošla počátkem devadesátých let 20. století. Vlivem povětrnostních podmínek se však postupně zhoršoval technický stav vyhlídky a proto v roce 2001 přistoupil vlastník vyhlídky, město Karlovy Vary, k celkové rekonstrukci. Během rekonstrukce bylo nově vyspárováno zdivo věže, položena nová dlažba z betonových dlaždic, nově omítnuty vnitřní i vnější fasády. Rekonstrukční práce byly dokončeny v říjnu 2001. Náklady na celkovou rekonstrukci vyhlídkové stavby se tehdy vyšplhaly na 2 miliony Kč. Vyhlídka Karla IV. dnes tvoří jednu z dominant města Karlovy Vary.

Nejsnazší cesta k vyhlídce je lanovkou na Dianu, ale vystoupit už na mezistanici Jelení skok. Od stanice se dáte po žluté turistické značce, není to více než jeden km. Žlutá značka vede Chopinovou cestou kolem rozhledny dále směrem k Poštovnímu dvoru. Další možností je jít od dolní stanice lanové dráhy po modré značce, která později naváže na žlutou. Stoupání do svahu není pro běžné turisty žádný problém.

Vyhlídka Karla IV. – poloha na Mapy.cz

Rozhledna Diana

Rozhledna Diana – Karlovy Vary

Rozhledna Diana se nachází na Výšině přátelství v nadmořské výšce 556 m. Je nejmladší z karlovarských rozhleden a dostanete se na ni tou nejpohodlnější cestou, na rozhlednu Vás doveze lanová dráha. Vrch s nádherným rozhledem na levém břehu řeky Teplá objevil pro turistiku karlovarský občan a nožíř Václav Drumm. Do počátku 19. století vedla na vrchol pouze neudržovaná lesní cesta, která sloužila ke svážení dříví. Se svým strýcem, historikem a kronikářem Augustem Leopoldem Stöhrem, proklestili les, na výšině umístili dvě odpočinková sedátka a zřídili vyhlídku. V roce 1909 nechala karlovarská městská rada vypracovat návrh na celkové využití této lokality, schválila realizaci rozsáhlého projektu s pozemní lanovou dráhou, letní restaurací a vyhlídkovou věží. V roce 1912 byla realizována výstavba lanovky, restaurace s rozhlednou byla otevřena v květnu 1914. Ihned po svém vzniku se rozhledna stala oblíbeným výletním cílem lázeňských hostů. Za první republiky nesla rozhledna jméno Hanse Kudlicha, po roce 1945 se krátce užíval název Benešova rozhledna. Nakonec se ustálil název Diana. Rozhledna je vysoká 40 metrů, vyhlídkový ochoz je ve výšce 35 metrů a lze z něj přehlédnout celé Karlovy Vary, údolí řek Ohře a Teplé, Krušné hory, na jihovýchodě Doupovské hory a Slavkovský les. Návštěvníky, které by odradilo 150 schodů vedoucích na ochoz, mohou použít výtah uvnitř rozhledny. Rozhledna Diana je otevřena celoročně. Hned vedle rozhledny je výletní restaurace Diana.
50 metrů od rozhledny je minizoo, která potěší malé návštěvníky rozhledny.

Mezi nejvýznamnější hosty Diany patřili v minulosti m.j. Goethe, Freud, Körner. Současný význam rozhledny Diany pro Karlovy Vary dokladuje návštěva prezidentů čtyř evropských států, tzv. Visegrádské čtyřky, kteří se u nás setkali v roce 2010.

My s dětmi obvykle sejdeme na stanici Jelenní skok a potom jdeme po žluté značce směrem k Myslivně, kde je dětské hřiště Kaštánek, které jim spolehlivě udělá velkou radost. A potom už tradičně Jelenní skok, Kamzík a po serpentinách dolů na města za vodou léčivou a dobrou oplatkou.

Cestou dolů od stanice Diana minete Findlaterův obelisk, který stojí nedaleko tělesa lanové dráhy pod Výšinou přátelství. Byl vztyčen v roce 1804 na počest štědrého mecenáše lázní, skotského hraběte Jamese Ogilvie Findlatera, který v Karlových Varech pobýval v letech 1793 až 1810. Hrabě si Karlovy Vary zamiloval a sponzoroval výstavbu i opravy lázeňských objektů a lesních stezek. Nejznámějším jeho počinem byla stavba Findlaterůva altánu, který nechal vystavět na svahu nad řekou Teplou ve směru na Březovou. Findlaterův obelisk tvoří 8m vysoký trojboký kónický jehlan na šestiboké základně se schodištěm, zakončený koulí. Na památníku je umístěna pamětní deska s německým děkovným nápisem.

Nedaleko stojí další zajímavost: smírčí kříž, ke kterému se váže pověst o řeznickém tovaryši, který zde byl zabit býkem, nebo o loupežném přepadení slavkovského řezníka. Jedná se o kříž klasického tvaru, který měli smírčí kříže na sklonku středověku.

Rozhledna Diana – poloha na Mapy.cz

Goethova vyhlídka

Goethova vyhlídka, Ottova výšina, Tři kříže

Zvu Vás na pěší výlet s krásnými vyhlídkami na město Karlovy Vary, na výlet při kterém nezažijete velké stoupáky a přesto se Vám naskytnou nádherné pohledy. Vyjeďte od Tržnice autobusem MHD číslo 8 na Hůrky a dejte se po žluté značce na Výšinu věčného mládí, kde se nachází v nadmořské výšce 638 m Goethova rozhledna, nejstarší rozhledna v Karlových Varech, která byla postavena v letech 1888 až 1889 podle návrhu architektů Fellnera a Helmera. Původně byla vyhlídka pojmenovaná podle korunní princezny Stefanie jako Stefaniina vyhlídka. Princezna navštívila Karlovy Vary v roce 1887 a při té příležitosti navštívila i Výšinu věčného života. Byla tak ohromena výhledem na město, že navrhla, aby zde byla postavena rozhledna. Původní jméno ji vydrželo do roku 1918. Po vyhlášení samostatnosti se přejmenovala na Stifterovu vyhlídku. Po druhé světové válce dostala rozhledna opět nové jméno: tentokrát se stala Stalinovou rozhlednou. Nynější název Goethova vyhlídka dostala v roce1957. Rozhledna je sice od roku 2006 uzavřena, stále čeká na svoje využití, ale nebudete zklamáni. Výšina věčného mládí Vás odmění čistým vzduchem, vůní lesa a určitě si kousek mládí odnesete s sebou na další cestu. Půjdete dále po žluté turistické značce a na rozcestí Okružní se po krátkém stoupání dostanete se na Ottovu výšinu,

odkud je překrásný panoramatický pohled na na celé Karlovy Vary. Ottova výšina se nachází v nadmořské výšce 602 m a je pojmenována po prvním řeckém králi po osvobození Řecka z turecké nadvlády Ottovi I, který navštívil město Karlovy Vary v letech 1836, 1852, 1856, 1864 a 1865. S výjimkou své první návštěvy vždy bydlel v domě „U zlatého klíče“ v Mlýnské ulici. Byl zde vždy velmi vítaným hostem, zejména pro svou vlídnost, příjemné chování a štědrost. Roku 1852 byla s jeho souhlasem tato výšina přejmenována na Ottovu výšinu. Na jejím vrcholu město vztyčilo pamětní sloup Tím však vyhlídky nekončí. Po žluté značce dojdete dále na vyhlídku Tři kříže, odkud si znovu prohlédnete celé město. Tři kříže byly na tomto vrchu vztyčeny kolem roku 1640 jako výraz úspěšné rekatolizace města. Zpět do města vás spolehlivě dovedou turistické značky. Určitě si zasloužíte po výletě dobrou tříkopečkovou zmrzlinu.

Poloha Goethovy vyhlídky na Mapy.cz

Krajinná výstava Cheb 2013

Krajinná výstava: Příroda a historie Cheb 2013

Krajinná výstava 2013 sice už skončila, přesto je tento prostor i nadále příjemným místem pro odpočinek.

29. května až 25. srpna 2013

Dějištěm Krajinné výstavy v Chebu je pravý břeh řeky Ohře pod Chebským hradem a její součástí je bohatý doprovodný program – koncerty, divadelní představení, výstavy.

Na výstavě je možno vidět mnoho typů různých zahrad, např. Holandskou zahradu s dřeváky, stylizovanou do podoby vodních kanálů, Zahradu tajemství s bylinkami, příjemná odpočinková zákoutí. Partnerským městem výstavy je nedaleký Tirschenreuth. Krajinné výstavy mají v Německu bohatou tradici – jejich smysl spočívá především v tom, že rekultivují problémová a ekologicky narušená území a mění je v zóny příměstské rekreace.

V Chebu se to doopravdy povedlo, letošní výstava není tak okázalá jako ta před 7 lety, ale věřím že toto místo zůstane stále vyhledávaným centrem odpočinku. Tady si dovolím poznámku, vloni jsem se byl podívat v Marktredwitzu na místa, kde byla výstava v roce 2006. Dnes je to místo neudržované, po výstavě zůstaly jen oprýskané cedule, prostě zóna příměstské rekreace tam nevznikla. Ke krajinné výstavě v Chebu patří tři velké doprovodné výstavy. První z nich je interaktivní výstava v prostorách Chebského hradu, mapující historii rodu Šlaufů na Chebsku, druhá výstava se nachází v KC Svoboda a připomíná první přeshraniční Krajinnou výstavu, která se konala v Chebu a Marktredwitzu v roce 2006 i její předchůdkyně – zahradní výstavy v letech 1898, 1923 a 1931. Třetí výstava se nalézá ve františkánském klášteře a v kostele Zvěstování Panny Marie a představuje dílo významného barokního architekta a nejslavnějšího chebského rodáka Johanna Balthasara Neumanna.
Johann Balthasar Neumann (1687-1753),  byl géniem své doby. Barokní architekt a stavitel evropského významu se narodil v Chebu a v dospělosti žil v německém Würzburgu.  Výstava se pořádána u příležitosti 260. výročí jeho úmrtí. Zároveň v roce 2013 uplyne i 300 let od doby, kdy  představil svůj vynález  „Instrumentum Architecturae“, jehož jeden exemplář odprodal  i městu Chebu. Kopie tohoto slavného měřidla je vystavena. Kružítko pro stavitele bylo ve své době převratným vynálezem ulehčujícím stavitelům zdlouhavou práci při proporčních výpočtech. Zvětšené kružítko je umístěno v centru prostoru Krajinné výstavy. Návštěvníkům s dětmi doporučuji projít přes celý areál a přilehlé zahrádky na dětské hřiště, kde jsou nádherné vodní hry, které dětem udělají obrovskou radost.

Dále je možno přejít po krytém mostě na levý břeh Ohře, kde je nový rozsáhlý sportovní areál s prostorem pro nejrůznější sportovní aktivity. Zajímavostí je velká a malá lanová dráha s obrovskou houpačkou, víceúčelové sportoviště, pikniková louka, prostor pro ruské kuželky, petangue, stolní tenis, streetball a další možnosti sportování. Tak tohle by mělo být v každém městě.

Ve srovnání s Karlovými Vary, kde pravý břeh řeky Ohře má být využit developery k výstavbě dalších megalomanských projektů, se Cheb snaží být příjemným místem hlavně pro místní obyvatele.

Krajinná výstava v Chebu – poloha na Mapy.cz

Rozhledna Hard v Sokolově

Rozhledna Hard v Sokolově

V Sokolově se na vyhlídku chodí na nevysoké návrší zvané Hard. Jeho vrcholek má bohatou stavební historii. Nalézal se na něm městský hřbitov, střelnice a také kamenný vyhlídkový gloriet. To bylo koncem 19. století. V roce 1907 se místní okrašlovací spolek rozhodl, že gloriet k pořádné vyhlídce již dosloužil a že by bylo dobré jej přestavět na skutečnou rozhlednu. Podle plánů stavitele Heinze byla na základech altánu vystavěna dřevěná nástavba o dvou vyhlídkových patrech a celkové výšce 18 metrů. Svého otevření se stavba dočkala 15. dubna 1908. Dřevěná nástavba se postupem času natolik opotřebovala, že musela být snesena a v roce 1933 byla kamenná podstava přestavěna na památník obětem první světové války. Na vrchol památníku byla umístěna socha Krista, vysoká pět metrů, z dílny místního sochaře Schöneckera. Ani tato podoba nezůstala na dlouho. V průběhu druhé světové války se stavba proměnila ve vojenskou pozorovatelnu a socha byla roztavena pro válečné účely. Od 50. let zde bylo již jen torzo původní rozhledny.

Na rozhlednu se začalo pomalu zapomínat a jen dříve narození si pamatovali, že se z Hardu dalo rozhlížet po kraji. Na lepší časy se začalo blýskat až téměř po půl století. V roce 1999 začala sokolovská radnice podnikat kroky vedoucí k obnovení rozhledny v její původní podobě. Společným úsilím státu a města Sokolov se záměr zdařil a 26. dubna 2001 byla rozhledna slavnostně otevřena. Je o 4 metry nižší než ta původní. Na prosklenou vyhlídku vede 55 schodů, po jejichž zdolání je vidět samozřejmě Sokolov a vrcholy Krušných hor. Ostatními směry je výhled omezen stromy, pouze jihovýchodně se naskytne dílčí pohled na výběžky Slavkovského lesa.

Klíče od rozhledny je nutno vyzvednout po předložení průkazu totožnosti v sokolovském infocentru na náměstí Budovatelů (v Hornickém domě), tam dostanete i turistické razítko.

V zimních měsících, kdy je však z vyhlídky dobrý rozhled, neboť stromy jsou bez listí, je vyhlídka uzavřena, individuální návštěva je však možná po domluvě v sokolovském infocentru.

Gloriet (z francouzského gloriette, zdrobněle sláva) je ozdobná stavba v zahradě nebo v parku, obvykle zděná, často ze stran otevřená a tím průvětrná, typicky doplněná o sloupové loubí. Oproti altánu mívá bohatou sochařskou výzdobu, kterou jsou oslavovány hrdinské činy. Hranice mezi pojmy altán, besídka, pavilon, chrámek nebo milohrádek je ale v běžném jazyce nevýrazná.

Prvotní účel stavby bývá zdobný a upomínající, druhotně je využívána k odpočinku, drobné hudební či dramatické produkci. Může sloužit i jako místo rozhledu, je-li vhodně umístěna.

Rozhledna Hard – poloha na Mapy.cz

Park miniatur – Mariánské Lázně

Park miniatur Boheminium v Mariánských Lázních

Chcete během jednoho dne navštívit více než 50 významných staveb České republiky, prohlédnout si zámek Červená Lhota, věž na Ještědu, pražský Letohrádek Hvězda, hrad Karlštejn a další stavební památky? Že se to v žádném případě nedá stihnout?

Tak to jste ještě nebyli v Parku miniatur Boheminium poblíž Mariánských Lázní, kde je naučně poznávací okruh s dokonalými maketami významných památek České republiky a kde si budete připadat jako obr v zemi trpaslíků. Všechny vystavené modely jsou věrnou replikou existujícího památkového objektu a jsou zhotoveny v jednotném měřítku 1:25 (to znamená, že model je 25× menší než skutečný originál). Díky tomuto měřítku vidíte exponáty tak, jako byste je pozorovali z letadla ve výšce asi 200 m. Exponáty zhotovují modeláři parku podle přesných plánů a vlastní fotografické dokumentace. Například maketu Karlštejna dělali dva modeláři rok a půl a váží 600 kilogramů. Základním stavebním materiálem je plast, takže modely dobře odolávají povětrnostním podmínkám. Kromě významných staveb najdete v parku makety letadel, lodí a také překrásné modely vláčků s nádražím, které ocení hlavně děti.

A jak se dostanete do parku miniatur? Na prvním kruhovém objezdu v centru Mariánských Lázní (pod kolonádou se Zpívající fontánou) odbočíte vpravo směrem k hotelu Krakonoš. Pojedete-li z Karlových Varů (přes Bečov) odbočíte před Mariánskými Lázněmi na obec Zádub a kolem golfového hřiště dojedete až na místo. Pěší turisté půjdou přes Goethovo náměstí přes Karlovarskou ulici k hotelu Koliba a pak po zelené značce až k parku, což jsou asi dva kilometry pohodlné chůze.

…

Před parkem miniatur je hotel Krakonoš a u něj je Betlém v životní velikosti
a další sochy.  Po prohlídce hradů zámků a dalších minipamátek se však ještě nevracejte domů – obejděte park a dojdete k Obůrce Hvozd, kde jsou nádherní daňci. No a já ještě navíc v blízkosti objevil tyhle nádherné koně.

Šibeniční vrch v Bečově

Šibeniční vrch v Bečově

Zvu Vás na zdánlivě pochmurný výlet, na naučnou cestu Šibeniční vrch v Bečově, ale nebojte se, Vy ji určitě absolvujete v pohodě, ovšem odsouzenec šel se spoutanýma rukama nebo ho vezli na káře, byl hlídán až padesáti muži, cestou se kál, litoval svých hříchů a ještě byl urážen a mučen. Na šibenici se pomodlil, potvrdil své přiznání a poprava mohla být vykonána.

Bečov získal hrdelní právo v roce 1399 (v té době působilo na území Čech a Moravy více než 300 hrdelních soudů), nejčastějšími hrdelními tresty bylo stětí a oběšení, tyto tresty byly udělovány za vraždy, krádeže, loupeže. Výkon trestu v Bečově zajišťoval pravděpodobně kat z Jáchymova. Šibenice demonstrovaly práva a výsady konkrétních měst.

Bečovská šibenice vznikla v 16. století jako dřevěná, teprve později byla přestavěna na kamennou stavbu. Její půdorys je kruhový o průměru 4,8 m, síla zdiva je 0,85 m, pravděpodobně měla 3 nebo 4 pilíře, dnes z ní zůstala jen spodní část o výšce necelého 1 metru. Zděné šibenice dosahovaly obvykle výšky 5 až 7 m. Šibenice se stavěly v blízkosti cest za městem, na mírných návrších nebo kopcích tak, aby byly dobře viditelné z okolí. Poprava měla charakter náboženské lidové slavnosti, odsouzený sloužil jako odstrašující příklad. Šibenice byla místem hanby a nebezpečí, už její stín přinášel neštěstí.

Cesta na Šibeniční vrch začíná na bečovském náměstí, odkud vede naučná cesta dlouhá 1 km. Tato unikátní naučná cesta byla vybudována v roce 2003, revitalizována byla v roce 2013. Na informačních tabulích (5 zastavení) se dozvíte mnoho detailů týkajících se vynášení rozsudků ve středověku, způsobech donucení k přiznání i vykonávání trestu. Například „tortula“ (útrpné právo) měla v 16. století tři stupně, prvním bylo ukázání mučicích nástrojů, druhým jejich nasazení a třetím skutečné použití. Ten, kdo přestál mučení a nepřiznal se, byl propuštěn jako nevinný. Tortulu v českých zemích zrušila Marie Terezie v roce 1765.

Jak napsal do návštěvní knihy jeden z návštěvníků: „Velmi poučná naučná stezka – budeme sekat dobrotu.“

Trest smrti oběšením údajně přinesl naši dnešní pověru o nešťastném pátku třináctého. Ve středověku se věšelo v pátek, na popraviště vedlo 13 schodů, v mnoha zemích byl uzel popravčí smyčky obtočen odsouzenému kolem krku 13krát.

Cestou zpět ze Šibeničního vrchu se určitě projděte Jabloňovou alejí, vede na vyhlídku Zlatý vrch, odkud je moc hezký pohled na městečko Bečov.

Pokud byste neměli šibenic dost, zajeďte do Horního Slavkova. Ta místě zvaném Šibeniční pole stojí nejzachovalejší zbytky šibenice v České republice. Tato původně dřevěná šibenice byla v první polovině 17. století přestavěna na kamennou, v roce 1936 byla provedena kompletní rekonstrukce.

Svatý Linhart

Areál sv. Linhart u Karlových Varů

Do výletní restaurace sv. Linhart, do které údajně chodil T.G. Masaryk na štrůdl a smaženého pstruha a jejíž pověstnou kuchyni si pochvaloval i Frank Sinatra, si už nejspíš nikdy na oběd či kávu nezajdeme. Pamětníci sice stále vzpomínají na příjemné letní posezení i taneční odpoledne, ovšem areál sv. Linhart, který byl na podzim roku 2013 otevřen, nyní slouží jako informační a návštěvnické centrum s výstavními prostory a jeho provozovatelem jsou Lázeňské lesy Karlovy Vary. Vzhledem k tomu, že byl rekonstruován z evropských peněz, není možné jakékoli komerční využití.

Ovšem stále se můžeme těšit z nádherného místa uprostřed lesů, obdivovat velice hezky zrekonstruovaný objekt, navíc v blízkosti bylo postaveno lanové centrum, které láká odvážné kluky a holky a je zde i obora, kde je možno ze dvou pozorovacích lávek vyhlížet lesní zvěř. V současné době je v oboře jelen Dybowského s laní, daněk a divočáci.

Jeden ze vstupů na pozorovací lávku je u Luční chaty. Luční chata byla zrekonstruována v roce 1994, finanční prostředky poskytl pan František Havlíček, nájemce restaurace Svatý Linhart. Z pozorovací lávky můžete vidět nádherné rybníčky a pokud budete mít opravdu štěstí, spatříte i vysokou zvěř.

Mezi Luční chatou a Fibichovou chatou je kouzelná Podševcovská studánka.

V blízkosti areálu jsou zbytky středověkého kostela sv. Linharta, se kterým jsou spojeny naprosté počátky Karlových Varů. Kostel sv. Linhart stával na návrší nad středověkou osadou Obora, která se v historických pramenech objevuje již v roce 1325. Když Karel IV. založil Karlovy Vary, stala se tato obec majetkem města, postupně ztratila svůj význam a zcela zanikla.

Vedle zbytků kostela je Prosba lesa, která je překladem nápisu u brány jugoslávského pavilonu na světové výstavě v Paříži v roce 1937, za povšimnutí stojí i památník, který byl postaven u příležitosti 675 let Městských lesů Karlovarských.

V karlovarských lesích najdete místo pro ideální odpočinek.

Další tipy na výlet v karlovarském regionu

Cheb

Město Cheb

„My, Jindřich, král z Boží milosti, dáváme všem na vědomí, že jsme svému služebníkovi Otnantovi darovali část lesa u cesty směřující od Chebu.“

(Z listiny císaře Jindřicha IV. z 13. února 1061)

Toto je první písemná zmínka o Chebu z roku 1061, zároveň je to i nejstarší doklad kolonizace území kolem Chebu. Jako město je Cheb poprvé zmiňován v listině z roku 1203, takže jde určitě o nejstarší město na západě Čech.

Dnešní Cheb je krásné historické město se spoustou zajímavých památek a určitě stojí za celodenní výlet. Můžeme začít třeba od nádraží. Vzhledem k tomu, že původní železniční stanice byla v dubnu 1945 při náletech těžce poškozena, byla v roce 1958 zahájena výstavba nového nádraží, které bylo slavnostně otevřeno 22. prosince 1962. Budova nádraží patří k nejvýznamějším dílům architekta Josefa Dandy (1906–1999), který zasvětil většinu své profesní dráhy železničním stavbám.

Z nádraží se můžeme vypravit na pěší zónu, která byla kompletně zrekonstruována v letech 2009 až 2011. Jednotícím prvkem celé pěší zóny je do dlažby vsazený kovový pás, který představuje časovou osu, kde jsou zachyceny významné události celé historie města. Časová osa nás dovede na horní část historického náměstí Krále Jiřího z Poděbrad k mohutné kovové Bráně času, která odděluje moderní pěší zónu od středověké části města.

Naskytne se nám nádherný pohled na náměstí s dominujícím Špalíčkem, skupinou středověkých kupeckých domů rozdělených Kramářskou uličkou. Špalíček vyrůstal od 13. století na místě kramářských bud a masných krámů. Podle nejstaršího zobrazení z roku 1472 je půdorys těchto dvou bloků v podstatě zachován do dnešní doby. Za Špalíčkem je Městské muzeum, kde byl v roce 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna.

Určitě navštivte Chebský hrad vystavěný kolem roku 1180 v románském slohu císařem Friedrichem Barbarossou a jehož dějiny jsou spojeny s mocným rodem Štaufů, z něhož vzešla řada římsko-německých králů a císařů.

Za shlédnutí stojí kostel sv. Mikuláše, původně románský kostel z 13. století, kostel sv. Bartoloměje, bývalý špitální kostel řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který byl dostavěn roku 1414, Františkánský klášter s kostelem Nadebevzetí Panny Marie, kde je křížová chodba ze 13. až 14. století, budova Divadla z roku 1874.

Nádherné jsou Františkánské zahrady, kde jsou jako kuriozita umístěny v lapidáriu sochy Lenina, Fučíka, pohraničníka.

Město Cheb je zajímavé v každém ročním období a určitě stojí za návštěvu.

Rozhledny a vyhlídky

Říká se, že když se lidem v Česku daří, staví rozhledny. Pesimisté by zase mohli oponovat, že vyhlídky se stavějí ve špatných časech, když lidé potřebují mít alespoň lepší výhled do krajiny, když ostatní výhledy jsou jaksi … nanic. Krásenská vyhlídka podporuje verzi pesimistů, byla postavena v letech krize, aby vůbec byla práce, jsou však vyhlídky, které byly postaveny v časech dobrých.

Podle Wikipedie je rozhledna vyhlídková stavba s vyhlídkovým prostorem vyvýšeným nad okolním terénem, přístupná veřejnosti. Mezi nejznámější rozhledny na světě patří Eiffelova věž v Paříži, v České republice patří mezi nejznámější pražská Petřínská rozhledna.  Česká republika spolu se sousedním Německem jsou zeměmi, ve které je největší hustota rozhleden na světě.

Po letech stagnace se rozhledny v poslední době opět vrátily na výsluní, řada z nich se dočkala rekonstrukce a především vznikly desítky nových vyhlídkových staveb. Nabízím Vám několik tipů na rozhledny v karlovarském regionu a přeji vám mnoho příjemných dní s dobrou vyhlídkou nejen do krajiny.

Krásenská vyhlídka a Dlouhá stoka

Seznamte se s jedinečnou stavbou Dlouhá stoka a pokochejte se nádhernou vyhlídkou z Krásenské vyhlídky, postavenou ve stylu minaretu, nezapomeňte ani na obec Krásno. Pokud budete mít chuť, čas, odvahu, vypravte se proti proudu Dlouhé stoky, třeba se vám podaří dojít až na Kladskou. Mne tahle výprava stále čeká.

Goethova vyhlídka

Goethova vyhlídka se původně jmenovala Vyhlídka korunní princezny Stefanie, po roce 1918 se z ní stala Stifterova vyhlídka, v roce 1945 dostala  název Stalinova a od roku 1957 se jmenuje Goethova vyhlídka. Prostě se do jejího názvu vepsaly panující poměry. Hlavně abychom se z vyhlídky mohli brzy kochat nádherným výhledem.

Vyhlídka Karla IV.

Vyhlídka Karla IV. nad Karlovými Vary je trochu tajemná svým umístěním, mnozí návštěvníci o ní ani nevědí. Pohled na rozhlednu z města je jen z několika míst a rozhled z ní si člověk musí zasloužit. Právě proto je třeba ji navštívit.

Rozhledna Diana u Karlových Varů

Rozhledna Diana je nejpřístupnější ze všech karlovarských rozhleden. Až na její vrchol můžete pohodlně vyjet lanovkou, dokonce i těch 150 schodů na samotnou rozhlednu můžete vyjet výtahem. Já však doporučuji cestu z druhé strany, od Myslivny, trochu se sice zadýcháte, ale je to jen pro vaše zdraví a tím pro vaše dobro.

Doubská hora – rozhledna Aberg

Na vyhlídku z rozhledny Aberg vás v současné době pozvat nemohu, rozhledna je nyní soukrový objekt v rekonstrukci. Přesto výlet na Doubskou horu stojí za to. Projdete se v krásné a voňavé přírodě, stavba se vám bude líbit a možná se jednou ještě vyhlídky dočkáme.

Bismarckova rozhledna u Chebu

Bismarckova rozhledna po druhé světové válce upadlo do zapomenutí. Ocitla se totiž v nepřístupném pohraničním pásmu a veřejnost o ní téměř nevěděla. Přitom k rozhledně vede asfaltová silnička, vedle stojí vysílač ze sedmdesátých let a z Chebu je to na Zelenou horu co by Železný kamenem dohodil.

Rozhledna Hard v Sokolově

Nejdříve tam byl městský hřbitov, potom střelnice, následně vyhlídkový gloriet. Dnes je tam moc pěkná rozhledna Hard, ale jak šel čas, okolí zarostlo stromy, takže nejlepší čas na vyhlídku jsou zimní měsíce, kdy stromy nejsou olistěné. Tohle však platí i mnohé další vyhlídky.

info KV – zpravodaj karlovarského regionu

Lázně Kyselka

Lázně Kyselka

Lázně Kyselka, které leží v údolí řeky Ohře asi 10 km od Karlových Varů, jsou dnes předmětem mnoha jednání, neshod, dokonce i urážek. Hlavní příčina je v neúspěšné privatizaci po roce 1991, po níž se vystřídalo několik majitelů, kteří nechali lázně zcela napospas osudu a budovy za těch 25 let neuvěřitelně zchátraly.

Za zakladatele lázeňství v Kyselce je považován baron Wilhelm, manžel baronky Antonie von Neuberg, která r. 1826 koupila zdejší panství. Během následujících 8 let zde vyrostly první lázeňské budovy, kolonáda a restaurace. Svou návštěvou poctil malé lázně i řecký král Otto I., jehož jméno dodnes nosí nejznámější pramen lázní Kyselka.

Nejvíce lázně Kyselka proslavil Heinrich Mattoni. Pronajal si Ottův pramen, vybudoval stáčírnu pramenité minerální vody, zavedl plnění vody do skleněných láhví a začal je vyvážet do celého světa. V roce 1873 koupil od hraběte Černína celé lázně a nechal vystavět lázeňské objekty s dekorativně vyřezávanými a hrázděnými konstrukcemi. V lázních Kyselka se provozovala hlavně vodoléčba, pitná a pohybová kůra. Po válce byly lázně zestátněny a sloužily jako dětské léčebna, především pro děti z pánevní oblasti severních Čech.

V roce 2011 spustila Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD) kampaň s cílem zachránit areál Kyselky a přimět buď vlastníky k jeho opravě anebo odpovědné úřady k vyvlastnění, převedení na stát či kraj a následnou opravu z veřejné sbírky a státních dotací. Mnoho jednání a podpora známých osobností přineslo alespoň částečný výsledek. Budovy jsou v současné době (jaro 2014) zabezpečeny, je opravena budova Stallburg, Ottův pramen byl vyveden do nového pítka a vysvěcen. Pítko je v malém parku naproti soše Heinricha Mattoniho.

Záchrana lázní Kyselka  se zdá být na dobré cestě i když ještě zbývá udělat spoustu práce. Každopádně výlet do Kyselky vás přiměje k zamyšlení jak málo stačí, aby práce mnoha předchozích generací přišla vniveč.
A nezapomeňte si s sebou vzít pohárek nebo rovnou prázdnou lahev. Čerstvě natočená voda v Kyselce má mnohem výraznější chuť než ta, kterou si můžeme koupit v obchodě.

Lázně Kyselka – poloha na Mapy.cz

Loket

Město Loket

vzniklo kolem roku 1240 za vlády krále Václava I. na ostrohu sevřeném ohybem řeky Ohře. Opevněné město s hradem mnozí nazývali „klíčem ku Království českému“. Loket střežil české území již na počátku 13. století kdy na místě dnešního hradu stála  pevnost, která chránila české pohraničí před průnikem německých záborových úředníků, kteří kolonizovali tuto oblast. Hrad sehrál důležitou roli při mnoha jednáních a bojích. Otec vlasti, Karel IV., zařadil Loket po boku Karlštejna mezi sídla, která nesmějí být české koruně nikdy zcizena.

Mohutný hrad na skále nad řekou Ohří se v minulosti stal několikrát dočasným sídlem členů královského rodu. Navštívil jej král Jan Lucemburský, v roce 1319 se sem uchýlila jeho manželka Eliška Přemyslovna s kralevicem Václavem – mladým Karlem IV., který tu byl po dva měsíce podle otcova rozkazu uvězněn. V roce 1337 udělil král Lokti práva jako jiným královským městům. Také dospělý Karel IV. sem často jezdil a využíval zdejší královskou oboru. Pohromou pro město byla třicetiletá válka, po níž nastal pozvolný úpadek Lokte. Souviselo to s celkovým úpadkem Loketského kraje.

Hrad Loket ztratil svůj význam a byl využíván jako trestnice a vězení. Probíhaly necitlivé přestavby a roku 1810 dokonce došlo ke zboření starého hradního románského paláce. V roce 1950 bylo historické jádro města Lokte s hradem prohlášeno za městskou památkovou rezervaci a v devadesátých letech byl hrad předán městu, které jej nadále zvelebuje a pořádá na hradě a v jeho okolí mnoho akcí.

Loket to však není jen hrad, ale i nádherné náměstí s raně barokní radnicí, kostel svatého Václava u přístupové cestě k hradu, kouzelné procházky podél řeky Ohře, kde můžeme obdivovat městečko s hradem ze všech stran, přírodní amfiteátr, který byl zbudován na konci čtyřicátých let 20. století a svou polohou na břehu řeky Ohře proti dominantě loketského hradu se stal jednou z nejatraktivnějších přírodních divadelních scén nejen v Čechách a v neposlední řadě je to zdejší motokrosová trať, na které se pořádají závody mistrovství světa.

Podél řeky Ohře vede turistická cesta, vhodná i pro cyklisty, která směřuje ke Svatošským skalám a dále do Doubí. Po půlhodiněpohodlné chůze dojdete na rozcestí U štoly, kde se již od 14. století těžila cínová ruda. O 500 metrů dále je podzemní pramen Horčička.

Historie přírodního divadla v Lokti

Přírodní amfiteátr v Lokti byl zbudován na konci čtyřicátých let 20. století a svou polohou na břehu řeky Ohře proti dominantě loketského hradu se ihned stal jednou z nejatraktivnějších přírodních divadelních scén nejen v Čechách, ale i v evropském měřítku. Tehdejší kapacita až 6.000 míst a světový repertoár v provedení předních operních scén včetně Národního divadla v Praze se staly v prvních letech magnetem pro širokou návštěvnickou obec. Dnes je přírodní amfiteátr místem celé řady koncertů a dalších kulturních událostí.

Město Loket – poloha na Mapy.cz

Radošovský most

Radošovský most

Obec RADOŠOV, která je dnes součástí Kyselky, leží asi 15 km od Karlových Varů. Původně zde procházela stará zemská obchodní cesta, která spojovala Prahu s Chebem a pokračovala dále do Německa. Ves při řece Ohři byla prvně zmíněna v roce 1226 jako Radovanův Brod, protože pro přechod řeky se používal brod. V roce 1364 udělil císař Karel IV. městu Ostrov privilegium ke stavbě mostu a vybírání cla. V roce 1366 potom přikázal kupcům směřujícím na Prahu používat tuto cestu. Původní most byl pravděpodobně celý ze dřeva, několikrát vyhořel, roku 1639 jej strhli Švédové, znovu byl obnoven v letech 1709 a 1731. Historie mostu je plná ničení a následného obnovování. Za napoleonských válek roku 1810 byla dokonce půlka mostu úmyslně rozebrána a teprve poté co pominulo nebezpečí byl most opraven a zhotoveno nové zastřešení. V té době již měl všechny pilíře vyzděné a v této podobě se zachoval až do druhé poloviny 20. století. V letech 1979 až 1980 proběhla celková rekonstrukce mostu.

Jenže 18. července 1986, za nevyjasněných okolností, dřevěná konstrukce mostu zcela shořela, zůstaly jen kamenné pilíře. V roce 2001 začala dlouho připravovaná obnova mostu dle dochované historické dokumentace a v roce 2003 byl most slavnostně otevřen.

Místní pověst praví, že jakmile most ztratí svůj klobouk (myšleno střechu), nastane konec světa. Jak vidno, pověsti jsou naštěstí jen pověstmi. Radošovský most nikdy konec světa nepřinesl, dnes nám přináší zajímavou podívanou na krásný krytý most, který slouží chodcům i autům. Most je dlouhý 62,25 m, nosná konstrukce má šířku 5,75 m, sedlová střecha má výšku 4 m.

V blízkosti mostu je kostel sv. Václava, který zde stál již v roce 1352. Kostel byl několikrát přestavěn, zajímavostí jsou dřevěné oltáře z 18. století.

U mostu je útulná hospůdka, která láká k občerstvení

Poloha Radošovského mostu na Mapy.cz

Statek Bernard

Statek Bernard

se nachází asi 300 metrů od centra obce Královské Poříčí u Sokolova. Nejlepší příjezd na Statek Bernard je ze severního obchvatu Sokolova, kde jsou umístěny směrovky, které Vás dovedou až na místo.

Statek Bernard byl vybudován v sousedství zrušeného dolu Bernard v roce 1922 v tradičním chebském stylu hrázděných staveb. Stavebně sevřený komplex budov zahrnoval kromě obytných a správních objektů stáje pro koně a dobytek, kůlny na stroje a nářadí, stodoly, mlékárnu a kurníky. Vedle statku je stodola, která je o 15 let starší než samotný statek, pochází z roku 1907.

Název Bernard vznikl podle jména nedaleko ležícího dolu Bernard. Ten založila při trati Cheb – Chomutov, dva roky po jejím uvedení do provozu v roce 1872, společnost „Societé anonyme de Charbonage de Boheme” a pojmenovala jej Meluzína (Melusinenzeche). Ještě před dokončením šachty došlo k exekuci důlního majetku belgické společnosti, která nedokázala splácet jeho kupní cenu. V roce 1880 jej převzalo těžařstvo Britannia.

Řízením všech dolových závodů těžařstva byl pověřen jako ředitel Bernard Seebohm. S příchodem nového ředitele Bernarda Seebohma byl důl v roce 1880 přejmenován na jeho počest na důl Bernard a od něj byl později převzat i název pro statek.

Po roce 1945 bylo hospodářství převzato Falknovskými hnědouhelnými doly a probíhala na něm soustavná hospodářská činnost. Po roce 1989 byl na statku Bernard provoz živočišné výroby místní uhelné společnosti, který zde měl výkrmnu vepřů. Výkrmnu přemístil podnik na konci roku 1993 do Starého Sedla a objekt statku poté zůstal prázdný a vytrvale chátral. Obec si jej v roce 1994 od dolového podniku pronajala za symbolickou cenu a později ho získala do vlastnictví se záměrem jeho rekonstrukce.

Rekonstrukce proběhla v letech 2005 – 2006 a díky ní mohlo na statku Bernard vzniknout centrum tradičních řemesel, které má ambice stát se svojí nabídkou ukázek živých tradičních řemesel významnou regionální pamětihodností a vyhledávaným cílem návštěv turistů.

Kromě víkendových akcí na statku jsou zde k vidění od úterý do neděle řemeslné dílny, kde se můžete seznámit s tradičními řemesly a zároveň si mnohé práce sami vyzkoušet. V současné době jsou v provozu:

• Dílna originálních ručních prací

• Bytové doplňky a malířský ateliér

• Restaurátorská dílna a půjčovna kol

• Krejčovství

• Výroba vonných svící

• Pekárna a cukrárna

• Vitráže Jitka

• Kovářství

Statek Bernard Vám rovněž může nabídnout Návštěvnický prohlídkový okruh, při němž se s průvodcem podíváte do zemědělské expozice, kde se dozvíte, jak se dříve zpracovávalo mléko, obilí a mouka, probíhala zabijačka, uvidíte starodávnou mlátičku v pohybu nebo si budete moci zkusit vymlátit obilí pomocí cepu. Chloubou expozice ve stodole je sbírka historických kočárů. Ve druhé části se podíváte do muzea, které je zaměřeno na téma „život na venkově”, ale pokochat se budete moci i sbírkou historických motocyklů. V třetí části, která je nazvaná „pocta řemeslům”, uvidíte mistrovské artefakty, které byly vyrobeny tradičními postupy našich předků. Určitě Vás zaujme pohyblivý model hamru, nevšedně zpracovaná ukázka výroby železa nebo možnost si vyzkoušet brnění. Dozvíte se tajemství výroby porcelánu, které se Číňanům dařilo před ostatním světem skrývat více jak 2.000 let.

Udělejte si výlet, na který budete dlouho vzpomínat a kam se určitě budete rádi vracet.

Ekocentrum seznamuje návštěvníky s přírodou kolem nás

Nové Ekocentrum se zaměřením na přírodu a environmentální výchovu otevřel během letní sezóny statek Bernard v Královském Poříčí na Sokolovsku. Návštěvníci do něj mohou nahlédnout zcela zdarma, a to každý den kromě pondělků v době od 10 do 18 hodin. Hlavním motivem Ekocentra jsou stromy a obiloviny. Nakolik je lidé znají, se dozvědí, pokud vyplní předložený test.

„Je to poznávačka stromů a všeho, co se pěstuje na polích. Určovat druhy dřevin lze nejen podle obrázků, ale také hmatem. Pro větší názornost tu máme vzorky šišek, listů a dokonce celé špalky menších i statnějších stromů,“ uvedl jednatel statku Bernard Miroslav Makovička.

Ekocentrum je další atrakce, která svojí povahou vhodně zapadá do konceptu statku. „Všechno se tu točí kolem přírody, lidských dovedností a vzdělávání. V řemeslných dílnách si návštěvníci zkoušejí práci se dřevem a s dalšími přírodními materiály. Dále tu máme včelařské středisko a zookoutek plný zvířat. Proto si myslíme, že Ekocentrum se k našemu tématu skvěle hodí. Děti i dospělí se tu dozvědí spoustu zajímavostí o přírodě kolem nás a navíc se při tom dobře pobaví,“ prohlásil jednatel.

Tisková zpráva z 11. září 2013

Další informace naleznete na webových stránkách:
www.statek-bernard.cz, z nichž byly rovněž čerpány podklady pro tuto pozvánku.

Bezdružice 2014

Bezdružické parní léto 2014

Každý rok v létě se bezdružické nádraží stane na čtyři dny svátkem pro všechny milovníky vláčků, parních mašinek, dobových uniforem a výborné zábavy. V červenci a srpnu se zde koná Bezdružické parní léto, kdy v sobotu a v neděli jezdí na trati Bezdružice-Cebiv zvláštní vlak složený z historických dvounápravových dřevěných vozů tažených parní lokomotivou „Kafemlejnek“, vyrobenou v roce 1899. Ve stanici Bezdružice je připraven bohatý program, zájemci se mohou podívat do nově otevřeného železničního muzea, které se nachází v objektu původního drážního skladiště, kde najdou dokumenty týkající se tratě Pňovany–Bezdružice, repliku staniční dopravní kanceláře, staré jízdní řády, modely stanic, fotografie a dokumenty z historie železnice.

Muzeum vlakové pošty, umístěné přímo v budově stanice, ukazuje, jak se dříve třídila pošta ve vlacích, jak vypadal běžný pracovní den v poštovním voze. Venku můžeme vidět typický dvoukolák, který známe ze starých filmů. Vlaková pošta ukončila na českých drahách svoji činnost v roce 1999.

Pojízdné železničářské muzeum

V železničním voze na první koleji je pojízdné muzeum pana Václava Simbartla (bývalého strojvedoucího z Plzně), které mapuje historii i současnost železnice v západních Čechách. V tomto pojízdném muzeu je možno vidět jízdenky, odznaky, razítka, dobové fotografie, cedulky z lokomotiv i komunikační techniku používanou na železnici.

Iluze časů, které minuly, je dokonalá, na peróně hlídkují prvorepublikoví četníci, průvodčí mají historické uniformy, nechybí zdravotnická služba, prodavači tisku. Návštěvníci mohou nahlédnout do četnické služebny, jiní využijí možnosti svést se na historické šlapací drezíně. Děti určitě nevynechají zahradní dětskou železnici, kterou by si určitě přály mít na své zahradě. Vypucovaný „Kafemlejnek“ vypouští kouř a občas páru, za ním je na kolejích muzejní motorová lokomotiva z roku 1963 T 435.0145 zvaná “Hektor”.

Kafemlejnek jede

Hlavní atrakcí Bezdružického parního léta je jízda historického vlaku, který táhne parní lokomotiva řady 310.072 „Kafemlejnek“ z roku 1899. Této krasavici je letos 115 let, byla vyrobena firmou Krauss v Linci. Na různých tratích sloužila až do roku 1967, v roce 1972 ji získalo plzeňské depo a umístilo ji na pomník. V roce 1980 byla opravena a v letech 1993 až 1995 byla zprovozněna. Umístěna je v Plzni, kde o ni pečují členové spolku Plzeňská dráha. Lokomotivy „Kafemlejnek“ byly na lokálkách velice oblíbené, měly dostatečný výkon (250 k), který postačoval k tažení a vytápění až šesti osobních vozů, měly jednoduchou obsluhu, nenáročnou údržbu, levný provoz a vyhovovaly provozu na kopcovitých tratích českých lokálek. Tyto lokomotivy měly obdivuhodný výkon, často ujely až 200 km za den, jejich maximální rychlost byla 40 km/h.

Falešná vdova žebrala ve vlaku! Revizor jízdenek přeměřuje děti!

Jízda historickým vlakem z Bezdružic do Cebivu je neobyčejný zážitek. Vzhledem k obavám z přepadení doprovázejí vlak ozbrojené četnické hlídky, průvodčí cvaká jízdenky kleštičkami a navíc rozdává dobrou náladu, kterou ještě umocní kapela Švejk band s oblíbenými písničkami. Jenže potom přichází obávaná chvíle pro všechny cestující, do vagonu přichází nekompromisní revizor jízdenek s odznakem, který zkoumá jízdenky, přeměřuje děti, zda už neměří více než 100 cm a tudíž už by měly mít vlastní jízdenku. Tím však překvapení nekončí, objeví se černá vdova s dcerkou, která vypráví svůj smutný vymyšlený příběh a žebrá od cestujících peníze. Naštěstí přicházejí v uniformách členové Četnické pátrací stanice, zkontrolují doklady vdovy, přinutí ji vrátit vyžebrané peníze a orazítkují cestují, aby měli přehled. Do houkání vlaku houkají děti, kolem trati stojí mávající lidé, prostě pohoda. V Cebivi na peróně tančí dívky z taneční skupiny Althea, přidá se Švejk band, takže se ani nechce nastupovat na zpáteční cestu.

Přepadení lokálky u Kokašic!

Když už se zdá, že cesta proběhne bez problémů, dojde k přepadení vlaku. Na odlehlém místě, kde vlak musí zpomalit, čeká ozbrojená skupina lupičů, která donutí vlak zastavit, ozývá se střelba, z otevřených oken vagonů sledují cestující urputný zápas. Nejprve se zdá, že vzhledem k početní převaze, lupiči zvítězí a cestující budou obráni o vše, ale nakonec dobře vycvičení četníci s vojáky lupiče přemohou, zneškodní a jede se zpět do Bezdružic. Tam je možno zajít na občerstvení, koupit si spoustu upomínkových předmětů, pro děti je připravené divadelní představení.

Historické autobusy Škoda

V Bezdružicích však nejsou jen vlaky, nabízí se jízda historickými autobusy Škoda bus klubu, které zájemce svezou do stanice Teplá, kde si mohou prohlédnou klášter. Mezi Bezdružicemi a Teplou není totiž vlaková doprava. Prodloužení trati z Bezdružic do Teplé by umožnilo přímé železniční spojení Plzně a Karlových Varů. Tato vize se objevila již před více než 100 lety a byly zpracovány dílčí studie, které potvrdily realizovatelnost stavby. Pro podporu této myšlenky se koná tradičně pochod Teplá–Bezdružice.

V Bezdružicích kraluje dobrá nálada

Hlavním pořadatelem Bezdružického parního léta je spolek Plzeňská dráha ve spolupráci s a.s. České dráhy. Spolek Plzeňská dráha je patronem lokálky Pňovany-Bezdružice a aktivně se účastní záměru na dostavbu tratě z Bezdružic do Teplé. Cílem spolku je prezentace regionu v oblasti cestovního ruchu prostřednictvím železnice. Celá akce se může uskutečnit jen díky nezměrnému nadšení fanoušků železnice a dobových kostýmů. Průvodčí vlaku a zdravotní sestry jsou z okolí Blanska, četníci z Prahy, revizor dokonce až z Košic. Všichni tuto akci připravují s nadšením, jak říká jeden z průvodčích, jezdíme do Bezdružic rádi, protože si zde vyhrajeme jako malé děti. Dobrá nálada je nakažlivá, takže si návštěvníci její díl odvážejí s sebou domů.

Bezdružice leží asi 40 km od Plzně a 70 km od Karlových Varů, dominantou města je zámek, který je však pro veřejnost uzavřen. V blízkosti Bezdružic se nachází Konstantinovy Lázně s Prusíkovým pramenem, krásnými parky, Muzeem historické hasičské techniky.

Lokálka Pňovany–Bezdružice, na které je stanice Cebiv, do níž jezdí historický vlak, je odbočka z trati Praha–Plzeň–Cheb a provoz na ní začal 6. června 1901. Lokálka mohla být vybudována až díky novému zákonu o místních železničních drahách z roku 1880, který poskytl místním drahám technické úlevy v podobě nižší maximální povolené rychlosti, možnosti použití lehčích kolejnic, levnějších pražců, na trati mohly být menší poloměry oblouků. Na konci 19. století totiž skončila v Rakousku-Uhersku výstavba hlavních železničních tratí, kdy nejdůležitější centra průmyslu, obchodu a těžby byla již propojena. Zbývalo postavit místní železniční tratě, čemuž však bránily vysoké finanční náklady. Nový zákon umožnil výstavbu těchto tratí, kde bude rychlost i zátěž tratě podstatně nižší. Dle dobových vtipů byla rychlost dopravy na trati Pšovany–Bezdružice tak nízká, že zdatnější chodec vlak lehce překonal a školáci se bavili předbíháním vlaku v zatáčkách. Doprava byla provozována systémem smíšený vlak, tj. nákladní doprava plus přeprava cestujících.

V sedmdesátých letech 20. století byla však tato trať již ve velice špatném technickém stavu, naštěstí došlo k její kompletní obnově, takže může stále sloužit místním obyvatelům i turistům. Trať je dlouhá 24 km a dnes ji absolvujete za 43 minut. Pro zajímavost: dle jízdního řádu z roku 1930 trvala tato cesta smíšenému parnímu vlaku 90 minut a osobnímu vlaku 46 minut.

Bezdružické parní léto bývá vždy v červenci a v srpnu, průběh celé akce bývá obměňován, takže vždy zažijete nějaké překvapení. Termíny Bezdružického parního léta najdete na stránkách www.karlovarskyregion.cz.
Máte-li rádi vláčky a dobrou zábavu, udělejte si výlet do Bezdružic. A pokud to letos nevyjde, přijeďte určitě za rok.

Text a foto Bohuslav Smítka

(Článek vyšel v červenci 2014 v příloze VÍKEND deníku Právo)

Kladská

Obec Kladská

leží nadmořské výšce 820 m.n.m.,v centru nejcennějšího území Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Nad obcí se tyčí zalesněný vrch Lysina, který je druhým nejvyšším vrcholem Slavkovského lesa (982 m.n.m.).

Jedno z nejkrásnějších míst na Chebsku

Dominantou obce a také jedním z nejkrásnějších míst na Chebsku je rybník a lovecký zámeček Kladská. Okolí Kladského rybníka dlouho nebylo obydleno. S výstavbou začal v roce 1875 kníže Schönburg-Waldenburg, který byl okouzlen zdejší krajinou při návštěvě Lázní Kynžvart a na Kladské louce byl postupně postaven lovecký zámeček, pila, rentovní úřad (stavení u křižovatky), vedle něho fořtovna, dva sruby pro úřednictvo, hostinec U tokajícího tetřeva, stavení pro kočího a za zámečkem hospodářská stavení.

Velký milovník přírody

Kníže Otto Sigismund Schönburg-Waldenburg byl vášnivým milovníkem přírody a chovu zvěře. Za jeho života byla Kladská druhým největším revírem v Čechách. Po své smrti byl kníže pochován do hrobky na úpatí vrchu Lysina na dohled své milované osadě.
Na přelomu 19. a 20. století bylo postaveno zbývajících pět srubů švýcarsko – tyrolského typu. Vlastní zámeček je jednoduchá přízemní budova s dřevěným patrem ve stylu švýcarských loveckých chat a dnes slouží jako hotel. Okolí zámečku je parkově upraveno a stalo se výletním místem.

Romantická procházka

Od bývalého zámečku vede kolem romantické vodní plochy po dřevěných chodníčcích nově opravená naučná stezka Kladská – rašeliniště Tajga s velmi pestrou flórou i faunou. Můžete si prohlédnout i sousední Kyselé jezero s jedním z nejkyselejších povodí v Evropě a park s hrobkou zakladatele zdejšího loveckého zámečku, se stylovými stavbami a arboretem. Naučná stezka je součástí státní přírodní rezervace Kladské rašeliny, kam patří ještě vrchovištní rašeliniště Paterák, Lysina a Malé rašeliniště.

V duchu romantismu jsou řešeny zdejší parkové úpravy, kde typický ráz určují solitery v hlavní louce. Jejich vyjímečnost spočívá jak ve vysoké nadmořské výšce (820 m.n.m.), tak i v používání cizokrajných dřevin. Na Kladské byl poprvé v bývalém Československu použit kultivar jedle stříbrné-šedé a svou velikostí jsou unikátní smrky obecné – zlaté.

Kudy na Kladskou

Nejlepší cesta na Kladskou K. Varů je přes Bečov, v Mnichově odbočit na Prameny, potom už zbývá jen 6 km nebo přes Lázně Kynžvart, z nichž je to jen 5 km.

Na Kladské je kouzelně v každém ročním období.

Obec a zámeček Kladská – poloha na Mapy.cz

Zpravodaj karlovarského regionu – info KV

aktuální tipy kam za kulturou: výstavy, koncerty, přednášky

Ota Pavel – muzeum v Buštěhradě

Buštěhradské muzeum Oty Pavla

Městečko Buštěhrad, ležící několik kilometrů od Kladna, je neodmyslitelně spojeno s povídkami Oty Pavla. Právě zde se odehrávají příběhy, v nichž vystupuje spisovatelova rodina; starostlivá maminka, povedený tatínek, bráškové i samotný spisovatel.

V roce 2002 bylo v Buštěhradě otevřeno muzeum Oty Pavla, ve kterém je vystaveno velké množství fotografií i dokumentů. Ota Pavel se původně jmenoval Ota Popper. Jeho otec Leo byl žid, maminka Hermína byla pokřtěna jako katolička. V roce 1955 si celá rodina po zkušenostech z pronásledování židů změnila jméno na Pavlovi.

Prarodiče Oty dědeček Ferdinand a babička Malvína Popperovi bydleli v Buštěhradě, kde měli malé hospodářství. Jejich syn Leo, budoucí tatínek Oty, měl dobrodružnou povahu. V mládí utekl do Německa, kde se živil všelijak, dokonce začal chodit do filmové školy a zahrál si ve filmu. Potom se upsal na pět let cizinecké legii. Zpět do Buštěhradu se vrátil pohublý a byl moc rád, že ho rodiče vzali zpět. V tu dobu u Popperů sloužila Hermína, pocházející z Dříně u Kladna. Leo se do ní zamiloval a v roce 1924 se vzali. Téhož roku se jim narodil první syn Hugo. Rodina se přestěhovala do obce poblíž Mariánských Lázní a Leo začal prodávat pro firmu Elektrolux vysavače. Z té doby pochází slavná fotografie, na níž tříletý Hugo sedí na vysavači jako na koníčkovi. Tuto reklamu občas využívá firma Elektrolux dodnes. V době, kdy se narodil druhý syn Jiří, se rodina stěhovala z místa na místo. Nakonec zakotvili v Praze, kde se jim 2. července 1930 narodil třetí syn Ota. Leo začal s rodinou jezdit na Křivoklátsko, kde byli ubytováni v hospodě U Rozvědčíka. U Berounky se mu moc líbilo, chytal zde ryby, seznámil se s králem pytláků převozníkem Proškem. Všechny kluky příroda velice okouzlila, rybaření se jim zalíbilo a rybářská vášeň se jich držela celý život. Každou volnou neděli a prázdniny trávili společně u řeky.

Přišlo září 1938 a Československo muselo Německu předat pohraničí. Popperovi tušili, že židé budou v následujících letech ohroženi a proto Hermína zamluvila lodní lístky do Kanady. Leo však nechtěl opustit republiku. Po okupaci v roce 1939 byl Leo propuštěn z firmy Elektrolux a museli se vystěhovat z pražského bytu. Rádi přijali nabídku bydlení v Buštěhradě u rodičů. Všichni se museli hodně uskrovnit, jídla bylo málo, naštěstí se v Buštěhradě našli lidé, kteří pomohli jak mohli. První byla do Terezína povolána babička Malvína, po ní dědeček Ferdinand. Ani jeden z nich se už domů nevrátil. Bylo jasné, že do transportu brzy nastoupí kluci Hugo a Jiří. Všichni tři kluci byli židy po otci, ovšem Hugo a Jiří byli navíc zapsáni do židovské obce. Otu už prozíravě zapsat nenechali, což ho zachránilo před nástupem do transportu. Leo chtěl syny ještě předtím pořádně nakrmit, aby měli dostatek síly na přežití. Soustředil na to všechnu svoji energii. Rozjel se na Berounku, kde chtěl nachytat úhoře a vyměnit je u sedláků za maso. Ale ryby nebraly. V povídce „Smrt krásných srnců“ líčí Ota, jak se tátovi podařilo získat srnčí maso. V Terezíně se bratři seznámili s pozdějším spisovatelem Arnoštem Lustigem, který měl velký vliv na Otovu spisovatelovu kariéru. Pět měsíců před koncem války byl povolán do transportu i Leo.

Naštěstí válka v květnu 1945 skončila a Leo i Jiří s Hugem se vrátili domů. Rodina Popperů se mohla zase vrátit zpět do  Prahy. Leo znovu začal pracovat jako obchodní cestující, ale už se mu nedařilo tak jako dříve. Prodával dokonce mucholapky, pokoušel se do této činnosti zapojit Otu, ale ten se chtěl věnovat sportu, několik let byl kapitánem hokejového dorostu A.C. Sparta a trenérem žáků. V Praze absolvoval Obchodní školu a později ústav moderních řečí, kde studoval angličtinu, která se mu později velice hodila. Zdravotní potíže po operaci mandlí ukončily jeho sportovní kariéru. Vyrovnal se s tím v povídce „Proč jsem se nestal světovým hráčem“. Sport ho však nadále velice zajímal, denně přečetl všechny sportovní rubriky novin. Arnošt Lustig, který se stal přítelem rodiny, řekl Leovi: „Přece nemůžete dopustit, aby celý život prodával mucholapky. Uděláme z něho krále sportovních reportérů a možná i spisovatele.“ Byla to prorocká slova. Díky jeho přímluvě nastoupil Ota v roce 1949 do zpravodajství Českého rozhlasu jako sportovní redaktor. Rozjíždějící novinářskou kariéru na 2 roky přerušila základní vojenská služba, ovšem ani tam Ota nezahálel, psal příspěvky do armádního tisku. Po vojně se vrátil zpátky do Českého rozhlasu, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Věrou. Vyženil dva kluky a v roce 1956 se mu narodil syn Jiří. V následujících letech pracoval v několika redakcích novin a časopisů, psal zprávy, reportáže, ale pořád cítil, že ho to táhne někam jinam. Chtěl se více ponořit do osudů sportovců, chtěl se stát opravdovým a uznávaným spisovatelem. Zlom nastal v roce 1960, kdy se s fotbalovou Duklou Praha zúčastnil cesty do USA. Vznikla knížka „Dukla mezi mrakodrapy“, která znamenala zlom v jeho psaní, Ota Pavel se doopravdy stal spisovatelem.

Rok 1964 se měl stát mezníkem v jeho žurnalistické kariéře, byl vyslán jako reportér na II. olympijské hry, které se konaly v rakouském Innsbrucku. Vlivem stresu i stesku po domově však tam dostal záchvat maniodepresivní psychózy a následně byl hospitalizován na  Psychologické klinice v Praze-Střešovicích.

„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do  hor nad Innsbruck selské stavení…“ Takhle později sám popsal co se s ním stalo.

Nastalo období, kdy se dobré chvíle střídaly se špatnými. Zároveň se naplno projevilo jeho nadání. V roce 1964 vyšla jeho prvotina „Dukla mezi mrakodrapy“ a jeho žena mu napsala do nemocnice, jak od časného rána stojí na Václavském náměstí fronta na jeho knížku. Ota Pavel sice dostal invalidní důchod, ale zároveň se naplno pustil do psaní. Napsal první povídku o své rodině „Kapři pro wehrmacht“, následoval soubor povídek „Smrt krásných srnců“. Ve všech hraje významnou roli jeho rodina, přátelé, řeka a ryby. Po krátkém období klidu se znovu projevily příznaky nemoci. 30. března 1973 Ota Pavel v pouhých 43 letech zemřel. Napsal více než 320 reportáží o našich sportovcích, několik povídkových knih, ve kterých vzpomínal na šťastné dětství i útrapy, které zažívala v době války smíšená židovská rodina. Filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců, natočené podle jeho povídek, měly velký divácký ohlas.

V muzeu uvidíte unikátní dokumenty, vztahující se k životu i dílu Oty Pavla. Je zde jeho pracovna s psacím strojem, velké množství fotografií. Uvidíte vysavač Elektrolux, Otovi rybářské pruty, malého medvídka z dětství. Seznámíte se s životními osudy rozvědčíka Karla Fraňka, na fotografiích uvidíte převozníka Proška i krásnou Irmu. Ve svých povídkách Ota Pavel popsal životní příběhy mnoha našich sportovců. Jsou zde fotografie i vzpomínky Emila Zátopka, gymnastky Evy Bosákové, hokejistů Františka a Zdeňka Tikala, gymnasty Aloise Hudce a mnoho dalších. V muzeu si rovněž můžete koupit některé z knih Oty Pavla nebo vzpomínkové monografie.

Buštěhradské muzeum Oty Pavla najdete v Kladenské ulici č. 207 v přízemí Kulturního střediska. Otevřené je každý víkend od 10 do 17 hodin, pro větší skupiny je možno domluvit návštěvu ve všední den.

V muzeu si můžete koupit mapu, v níž najdete místa, vztahující se k životním příběhům Oty Pavla. Vydejte se Kladenskou ulicí směrem do města a za poštou odbočte do ulice Oty Pavla. Poblíž je dům č. 54, kde Popperovi bydleli, Starý rybník, Zárubova ulička a další místa spojená se známými povídkami. Malé upozornění: na mapě z muzea nebo stažené z webu je ještě muzeum zakresleno v domě Františka Rotta v Palackého ulici, což je zavádějící.

www.mestobustehrad.cz/historie/muzeum/

Text a foto: Bohuslav Smítka

Psáno pro Magazín Víkend deníku Právo

Andělská hora

Andělská hora

Hrad Andělská hora, který se nachází asi 8 km od Karlových Varů směrem na Prahu, okouzluje návštěvníky překrásným kruhovitým výhledem do kraje i vzpomínkami na kultovní film Balada pro banditu, který zde natočil v roce 1978 režisér Vladimír Sýs a v němž hráli M. Donutil, I. Bittová a B. Polívka. Hradní zřícenina na vrcholu čedičové homole v nadmořské výšce 717 metrů je výraznou dominantou celého okolí.

Přesné okolnosti založení hradu jsou neznámé, nejstarší zmínka o hradu Andělská Hora (tehdy Englburg) pochází z roku 1402. Městečko Andělská Hora je mladší než hrad, bylo vystavěno někdy po roce 1487. Hrad byl mnohokrát přestavován, měnil své majitele, sehrál důležitou roli v době husitských válek, kdy od roku 1428 hrad držel husitský vojevůdce Jakoubek z Vřešovic, který sem dosadil silnou posádku a podnikal odtud vojenské výpady do širokého okolí Loketska. V roce 1635 obsadili hrad Švédové, vydrancovali ho a zpustošili. Záhy však byl opraven a znovu obýván. Definitivní zkázu znamenal velký požár v roce 1718, který se větrem přenesl z městečka na hrad. Po požáru již nebyl hrad obnoven. Teprve v roce 1899 dal hradní rozvaliny zajistit a upravit tehdejší majitel kysibelského velkostatku hrabě Jaromír Černín z Chudenic. Byly zpevněny a zabezpečeny zbytky obou hradních bran a hrad byl zpřístupněn veřejnosti vybudováním schodiště, vytesaného ve skále na horním konci městečka. Zřícenina hradu se stala oblíbeným místem výletů.

Přímo na úpatí hradní skály stojí farní kostel sv. Michaela.

Kromě hradu je v Andělské Hoře cenná církevní památka, někdejší poutní a hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1712. Kostel byl vystavěn podle plánů G.B. Alliprandiho a jeho zvláštností je zcela pravidelná trojúhelníková dispozice. V kostele se konají výstavy.

Poloha Andělské hory na Mapy.cz

Zpravodaj karlovarského regionu – info KV

aktuální tipy kam za kulturou: výstavy, koncerty, přednášky

Kapucínský klášter-Sokolov

Kapucínský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského

Kapucínský klášter najdete v Sokolově na konci Starého náměstí.

V roce 2002 proběhla celková rekonstrukce objektu kostela a silně zdevastované Nosticovské hrobky pod klášterním kostelem. Objekt a vnitřní prostor kostela byl přebudován na výstavní a koncertní síň a byly provedeny restaurátorské práce na zachovalých částech maleb a zbytků oltářů. V čele kostela jsou restaurované varhany z kláštera v Mariánské u Jáchymova, který byl zbořen v roce 1965.

Z historie kláštera

Kapucínský klášter byl založen v období masového zakládání kapucínských klášterů v Čechách v 17. století. Řád kapucínů byl uveden do Čech po roce 1600 a stal se jedním z důležitých článků rekatolizace v protireformačním období. Klášter, stejně jako i další katolické církevní instituce v severozápadní oblasti Čech, měl tvořit jistou přehradu proti šířícímu se protestantismu ze sousedního Saska.

Na výstavbě se podílel spolu s lineckými kapucíny i tehdejší majitel panství Jan Hartvík Nostic. Výstavba klášterního komplexu probíhala v letech 1663 – 1667. Klášter byl slavnostně vysvěcen 20. října 1667 litoměřickým biskupem Maxmiliánem Rudolfem ze Šlejnic. Kolem čtvercového rajského dvora s kulatou studní stojí budovy konventu. Klášteru dominuje budova klášterního kostela sv. Antonína Paduánského s vysokým raně barokním trojúhelníkovým štítem. Jedná se o jednolodní klenutou stavbu s postranními kaplemi. Půdorys kostela tvoří kříž. Kostel má mohutný trojúhelníkový barokní štít. Klášter přežil rušení klášterů za vlády Josefa II. a byl činný až do roku 1950, kdy byl 4. května StB zlikvidován, kapucíni internováni a klášter přidělen Ministerstvu obrany. Na další devastaci se podílela československá armáda, postupující těžba hnědého uhlí zdevastovala část původní klášterní zahrady i kapli sv. Anny z roku 1782. Do velmi neutěšeného stavu se dostala i krypta.

V objektu kláštera působil od roku 1961 Městský podnik bytového hospodářství, nyní Sokolovská bytová s. r. o. Z tohoto důvodů je klášter i kostel dobře stavebně zabezpečen. Kostel sloužil v minulosti jako skladový prostor.

V roce 1999 byla provedena rekonstrukce na koncertní a výstavní síň. Ve stejném roce byla také zahájena celková rekonstrukce silně zdevastované nosticovské hrobky pod klášterním kostelem. Péčí Městského úřadu Sokolov byla hrobka uvedena do původního stavu, rakve opraveny a kosterní pozůstatky pohřbených pietně uloženy. Hrobka byla za účasti představitelů města, členů kapucínského řádu a široké veřejnosti znovu slavnostně vysvěcena 20. 12. 1999 světícím biskupem Jiřím Paďourem. Nyní je otevřena každý rok vždy při příležitosti Hornické pouti, která se koná každoročně v září. Od roku 2002 slouží klášter jako koncertní a výstavní síň, konají se zde svatební obřady a další.

Otevírací doba:

PO: zavřeno

ÚT – NE: 10:00 – 18:00

Kapucínský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského na Mapy.cz

Výstavy v Klášterním kostele sv. Antonína Paduánského

Zpravodaj karlovarského regionu – info KV

aktuální tipy kam za kulturou: výstavy, koncerty, přednášky

Krásenská vyhlídka

Krásenská vyhlídka a Dlouhá stoka

Výlet na Krásenskou vyhlídku Vám přinese nádherné pohledy do okolí, seznámíte se s jedinečnou stavbou Dlouhá stoka, pokud budete mít dost sil a dostatek zásob, tak můžete jít proti proudu až na Kladskou.
Nezapomeňte se projít i po obci Krásno, navštivte hornické muzeum, prohlédněte si pseudorománský kostel sv. Kateřiny, dřevěnou zvonici, radnici, náměstí s dřevěnými plastikami.

Obec Krásno se nachází jižně od Karlových Varů, v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. První zmínka o Krásnu je z roku 1347, rozvoj městečka byl spojen s rudným hornictvím. Ložiska cínu zde byla těžena patrně již v 10. století. Dle současných průzkumů dosahuje zrudnění hloubek okolo 500 metrů. Za celé období těžby ložiska Horní Slavkov a Krásno je odhadována produkce cínu na neuvěřitelných 60 000 tun. Krásno bylo od roku 1547 svobodné královské horní město, koncem 16. století však nastal pokles těžby cínu a zdejší obyvatelé se museli pohlédnout po jiných zdrojích obživy. Začal rozvoj puškařství, výroba textilu a porcelánu. V letech hospodářské krize 1930 až 1936 se rozhodli místní obyvatelé postavit v blízkosti obce vyhlídku pro pozvednutí cizineckého ruchu. Podobu vyhlídky navrhli ve spolupráci s architektem Fritzem Hoffmannem, stavbu vyhlídky vedla komise cizineckého ruchu pod vedením Alfreda Rupperka. Stavba začala v srpnu 1933, v říjnu téhož roku byla přerušena pro nedostatek finančních prostředků, znovu se pokračovalo až v červnu 1934. Stavba byla dokončena 2. října 1934, slavnostně byla otevřena 23. června 1935. Celkové náklady představovaly částku  47 768 Kč.

Vyhlídka je zvláštní tím, že na vyhlídkovou plošinu vedou točité schody po vnějším obvodu stavby. Podoba vyhlídky je údajně inspirována minaretem z města Samarra v Iránu.

Po druhé světové válce vyhlídka chátrala a na počátku 90. let bylo jasné, že ji může zachránit jen generální oprava. Podařilo se zajistit 1 milion korun, jednou polovinou přispěla Státní památková péče a druhá polovina předpokládané částky na rekonstrukci byla získána z veřejných sbírek. Rekonstrukci dle projektu Bořivoje Aubrechta ze Sokolova zahájila firma Ekostav Krásno v květnu 1996, dne 5.července 1997 byla vyhlídka znovu slavnostně otevřena. Celkové náklady rekonstrukce byly 1 296 512 Kč. Rozhledna má výšku 25 metrů, průměr základny 11 metrů, nadmořská výška vyhlídkové plošiny, na kterou vede 120 schodů, je 801 metr.

Krásenská vyhlídka nabízí za hezkého počasí jedinečný výhled na chráněnou krajinnou oblast Slavkovský les. Na ochozu věže jsou porcelánové orientační desky s dobře vyznačenými vrcholy v dalekém i blízkém okolí.Na vyhlídku je možné jít po žluté značce vedoucí z obce Krásno, mnohem zajímavější je však vydat se ze středu obce po silnici směrem na Bečov a zhruba 100 metrů za hřbitovem odbočit přes louku dle orientační cedule doprava.

Dojdete totiž k Dlouhé stoce, jedinečnému vodnímu stavebnímu dílu, které má svůj počátek v 16. století. Protože se základní podmínkou existence těžby cínu v prostoru Horní Slavkov – Krásno stala nutnost zajistit dostatek vody pro úpravárenské a hutní práce a stávající přírodní vodní toky nestačily, bylo je třeba posílit svody z větších vzdáleností, zejména z rašelinišť a horských toků z okolí Kladské. A tak v roce 1530 byla vyměřena trasa příkopu, který byl nazván Flossgraben /v překladu příkop pro plavení dřeva/, dnes zvaný Dlouhá stoka. Vlastní práce byly zahájeny v roce 1531, příkop byl dokončen v roce 1536. Účel stavby byl dvojí, nejen posílit přívod vody do Slavkovského údolí, ale současně být i přepravní tepnou pro dopravu dřeva z kynžvartských lesů. Již v roce 1533 byl vydán Janem Pluhem z Rabštejna první psaný řád na užívání tohoto vodního díla. Během 16. století se vodní soustava stále zdokonalovala. Byla tvořena obdivuhodnou sítí kanálů přes 30 km dlouhou. Její součástí byla i soustava 10 velkých báňských rybníků, napájela 52 rudních mlýnů, měla 35 mostů, 14 stavidel a spád od 0,35 do 0,8 metru. Celková délka Dlouhé stoky byla 24 km, tvar koryta byl lichoběžníkový o šířce dna 1,2 až 3 metry. Průměrná hloubka dosahovala 1 metr. Dlouhá stoka vytéká z Kladského rybníka.                           
Na svou dobu se jednalo o vodní dílo, které ve střední Evropě v 16. století nemělo obdoby rozsahem, ani způsobem provedení.

Cesta kolem Dlouhé stoky vede v příjemném stínu stromů, na rychlém proudu vody je vidět, že spád je značný, u stavidla je odbočka vpravo na vyhlídku. Doporučuji projít se při zpáteční cestě z vrcholu dále po břehu Dlouhé stoky, zhruba 20 metrů od stavidla proti proudu je na levém břehu Madona z roku 1992, dále vede cesta romantickým příšeřím, kdy se člověku ještě zdaleka nechce vrátit zpět. A pokud jste někde nenechali dopravní prostředek, pro který se musíte vrátit, máte vytrvalost a dostatečné zásoby, můžete pokračovat kolem Dlouhé stoky až k jejím začátkům.

Poslední rekonstrukce Dlouhé stoky byly provedeny roku 1908. V pozdějších letech bylo provedeno zúžení koryta, po druhé světové válce došlo k narušení a částečnému zrušení některých částí stavby. S Dlouhou stoku se setkáte i ve středu obce Krásno, kde protéká betonovým korytem.

Mezi další zajímavosti obce Krásno patří pseudorománský kostel sv. Kateřiny, který by si zasloužil celkovou rekonstrukci, původně pozdně gotická radnice, která byla v r. 1852 přestavěna empírově, pomník obětem pochodu smrti v roce 1945, nová kašna z roku 2001. Doporučuji návštěvu Hornického muzea, které najdete na okraji obce vpravo od silnice směr Horní Slavkov. V muzeu najdete kromě historie těžby rudy v oblasti Horní Slavkov – Krásno i sbírku nerostů a těžní parní stroj z dolu Marie v Královském Poříčí, který je mimochodem krásně zrestaurován.

Pokud se vydáte z Krásné směrem na Sokolov, dojdete k památníku bývalé obce Litrbachy-Čistá, která byla po druhé světové válce úplně zničena. Kousek za památníkem je vchod do bývalého dolu Jeroným, v současné době probíhají práce na zpřístupnění dolu běžným návštěvníkům.          
Do Krásna se můžete dostat dle přiložené mapy buď z Bečova n/Teplou /odbočka směr Horní Slavkov, Sokolov/, projedete krásnou kopcovitou krajinou s mnoha serpentinami, pro běžné cyklisty jde o pořádný výšlap nebo z Lokte /odbočka směr Horní Slavkov, Krásno, Bečov/. I zde se při jízdě na kole pořádně zadýcháte. Přeji Vám, abyste prožili hezký a zajímavý den s dobrou vyhlídkou.

informace o Krásenské vyhlídce:
výška rozhledny         25 m
průměr základny         11 m
průměr vyhlídkové plošiny    4,2 m
síla zdiva u základů    2,5 m
objem zdiva    850 m²
120 schodů
nadmořská výška vyhlídkové plošiny           801 m

Poloha Krásenské vyhlídky na Mapy.cz

Zpravodaj karlovarského regionu – info KV

aktuální tipy kam za kulturou: výstavy, koncerty, přednášky

Zámek Bečov

Státní hrad a zámek
Bečov nad Teplou

Nám. 5. května č. 13
364 64 Bečov nad Teplou

tel./fax: +420 353 999 394

GSM: 606 659 637

e-mail: info@zamek-becov.cz

http://www.zamek-becov.cz

Kulturní akce na zámku Bečov

Hrad Bečov nad Teplou byl založen na počátku 14. století rodem pánů
z Oseka, jimž náležel spolu s panstvím téměř dvě století. K největšímu rozvoji hradu došlo koncem 15. století a v první polovině 16. století, kdy hrad patřil rodu Pluhů z Rabštejna. Nejvýše na skále je položen gotický hrad, který byl raně renesanční úpravou obohacen kamennými portály a nástěnnými malbami. Hradní nádvoří lemuje kromě čtverhranné věže s kaplí a vestavěnými tabulnicemi i Pluhovský palác a konírny. Pod hradem stojí zámek z 18. století, který má již renesanční jádro.

Díky vnukovi Alfreda, Friedrichu Georgovi a zejména jeho ženě Marii Adelheid Sylva-Tarouca byl v Bečově vybudován rozsáhlý krajinářský park, který byl ve své době nazýván druhými Průhonicemi.

Největší vzácností expozice v zámku je relikviář sv. Maura, památka evropského významu. Byl zhotoven v 1. čtvrtině 13. století pro benediktinské opatství ve Florennes (v dnešní Belgii) pro ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura a sv. Timoteje.  Po vyplenění kláštera, během Francouzské revoluce, byl relikviář odložen v místním kostele. V roce 1838 ho od církve koupil Alfred de Beaufort, nechal jej opravit a po výstavě v roce 1888 převézt na Bečov. Příslušníci rodu de Beaufort museli na konci 2.světové války opustit Českou republiku a relikviář předtím zakopali pod podlahu hradní kaple. Dne 5. listopadu 1985 ho zde po ročním pátrání nalezli čeští kriminalisté ve značně poškozeném stavu. Po náročném a dlouhodobém restaurování je relikviář prezentován v trezorové místnosti s řízeným klimatem. K němu je připojena jedinečná expozice, seznamující s jeho pohnutou historií a náročným restaurováním. Relikviář byl v minulém roce vystavován ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde tuto unikátní památku, která je odborníky považována po korunovačních klenotech za naši druhou nejcennější, vidělo více než 20 tisíc návštěvníků.

Na zámku Bečov se během roku koná mnoho akcí. Můžete se zde vydat na naučnou stezku “Šibeniční vrch” nebo se podívat do Muzea historických motocyklů a hraček.

Informace a foto z www.zamek-becov.cz

Tajemství hradu Bečov.

V objektu středověkého hradu na provizorním úložišti kamene byly objeveny zapomenuté zbytky věhlasné mineralogické a paleontologické sbírky Beaufort -Spontinů. Význam kvality nezvěstné sbírky minerálů podtrhují nejen dostupné kusé písemné zprávy, ale také fakt, že zájem o přírodovědné obory vévody Beaufort-Spontina prakticky realizoval mimo jiné ve spolupráci se svým tchánem Sylva-Taruccou zřízením Bečovského alpinia, ve své době přezdívaného „druhé Průhonice“.
Tisková zpráva o nálezu.

Zahájení návštěvnické sezony 2022

TISKOVÁ ZPRÁVA z 1. dubna 2022

Po více než desetileté přípravě a dvouleté intenzivní stavební rekonstrukci Pluhovského paláce dne 24. listopadu 2021 slavnostně otevřel za přítomnosti významných představitelů České republiky, Karlovarského kraje, města Bečova nad Teplou a zahraničních hostů Národní památkový ústav novou interaktivní muzejně-galerijní expozici relikviáře svatého Maura a poprvé v historii též došlo ke zpřístupnění hradního nádvoří, nově vybudované zadlážděné cesty ve stylu via alpia a hradní vyhlídky nejširší veřejnosti. Plnohodnotná návštěvnická sezona 2022 právě začala.

Stavební obnova Pluhovského paláce a vytvoření nové expozice relikviáře svatého Maura byly financovány ze státního rozpočtu prostřednictvím dotačních titulů Ministerstva kultury iniciovaných správou SHZ Bečov a dále z vlastních zdrojů Národního památkového ústavu. Celkové náklady dosáhly souhrnné výše 170 mil. Kč. Samotnému přestěhování významné románské památky z dolního do horního zámku předcházela řada kroků spočívajících např. v kontrole ostatků nejvyšším církevním představitelem v zemi arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou, kompletní fotografické dokumentace v 3D a rekonzervace vnějšího pláště ak. soch. Andrejem Šumberou. Svoji nezastupitelnou roli při přesunu do nové trezorové místnosti, pak hráli bezpečnostní složky.

Největší novinkou sezóny 2022 je nově otevřená expozice relikviáře svatého Maura v prostoru Pluhovského paláce. Expozice je nyní vybudována jako muzejně-galerijní, tzn. návštěvníci si tak mohou nyní volně prohlédnout nejen relikviář, ale i expozici s celou řadou interaktivních prvků.

V Pluhovském paláci tak kromě nové interaktivní expozice relikviáře svatého Maura vnikl universální multifunkční sál, edukační učebna, prostory pro workshopy, nová pokladna s rozšířeným zázemím pro prodej suvenýrů, šatnou, sociální zázemím pro návštěvníky a v neposlední řadě též stylizovaná hradní kavárna. Překvapením nové instalace je též prezentace autentické gotické hradní brány nalezené při archeologickém výzkumu. Díky podpoře NTM v Praze a zápůjčce speciální konstrukce vyrobené původně pro výstavu Civitas Carolina bylo možné tuto bránu ve složeném tvaru, nedaleko od původního místa, opět vztyčit.

Díky obnovenému provozu edukačního centra si mohou skupiny objednat individuální prohlídku, která bude vytvořena přímo na míru požadavků našich návštěvníků. Skupiny také mají nově možnost si objednat i tvořivý workshop.

Další novinkou sezóny 2022 bude zprovoznění obnoveného dřevěného mostku pod Bergfritem, který umožní návštěvníkům procházet nejen vnější, ale i vnitřní okruh Okružní komunikace s oblíbenou naučnou stezkou. Ve spolupráci s Filmovým klubem Toužim zahájíme v našem zámeckém kině pravidelné projekce. Též bude zachován volný přístup na hradní vyhlídku s nevšední možností si vedle bezkonkurenčního výhledu do okolí také prakticky vyzkoušet měření rychlosti větru dle tzv. Beaufortovy stupnice. Cykloturisty jistě příjemně překvapí nová dokovací stanice s univerzálními nabíjecími kabely pro elektrokola a na horolezce čeká lezecká stěna Bečovský ostroh. Všechny návštěvníky uvítá do široka otevřená zámecká brána,ve které se nově nachází výjezdní pilíř zabraňující vjezdu aut.

Z důvodu reinstalace Dolního zámku, kde v současnosti vzniká nová expozice a bude zde prezentována restaurovaná ložnice vévodkyně či obnovená honosná jídelna v polygonální věži, nebude v letošní sezóně zámek otevřený.

Patrně dojde i na některá další omezení v podobě nutnosti obchozí a objezdné trasy v případě zahájení prací na odstranění havárií na arkádovém mostě či terasní zdi v ulici Pod Zámkem nebo dočasného zmenšení prostoru na hlavním hradním nádvoří zabraného pro zázemí stavby obnovy interiéru hradu či dokončení spojovací terasy mezi hradem a Pluhovským palácem.

Právě dokončený časosběrný videoklip z proměny Pluhovského paláce https://youtu.be/pxeOb1xkZY0.

5. až 7. listopadu 2010 proběhly na zámku Bečov

Oslavy objevu století – relikviáře sv. Maura

Relikviář sv. Maura byl objeven před 25 lety, 5. listopadu 1985, a při této příležitosti byla na hradě velice zajímavá beseda s přímými účastníky objevení relikviáře, JUDr. Františkem Maryškou, který se svojí pátrací skupinou  relikviář našel pod podlahou hradní kaple, a Karlem Mackem – emeritním kastelánem, který má obrovskou zásluhu na tom, že se relikviář po náročném restaurování vrátil zpět do Bečova a nezůstal v Praze
v Umělecko-průmyslovém muzeu.
Pan Macek vzpomínal, jak před odvezením relikviáře policií do Prahy vystavil doklad o zapůjčení předmětu ze sbírek hradu Bečov, takže logicky zase musel být vrácen zpět. Jinak bychom určitě o tuto jedinečnou památku přišli a zůstala by
v Praze. Relikviář byl přes zimu 2011 zapůjčen do Prahy, kde byl vystavován ve Vladislavském sále Pražského hradu (záštitu nad výstavou převzala paní Livie Klausová). Pražská výstava určitě přispěla k jeho popularitě a k dalšímu zvýšení návštěvnosti bečovského zámku – vždyť tuto unikátní památku, která je odborníky považována po korunovačních klenotech za naši druhou nejcennější památku, vidělo v Praze více než 20 tisíc návštěvníků výstavy.

Akademický sochař Andrej Šumbera seznámil přítomné
s náročnou prací při restaurování relikviáře, která trvala 8 let a na které má největší podíl.

Kromě už zmíněných pánů byla besedě přítomna starostka Bečova Olga Hálková a kastelán Mgr. Tomáš Wizovský, kteří předali pánům Mackovi a Maryškovi klíče od hradu Bečov (oba pánové budou i čestnými občany města).

Navzdory nepříznivému počasí (které však bylo objednáno aby připomnělo dobu před 25 lety, neboť tehdy též vytrvale pršelo) se oslav zúčastnila velká řada návštěvníků, kteří odcházeli velice spokojeni. Určitě se na jaře vydejte na zámek Bečov, prohlédněte si nejen zámek, ale  rovněž překrásné okolí Bečova nad Teplou.

Kosí potok

Kosí potok

Lazurový vrch

Asi 1,5 km severně na starým hornickým městečkem Michalovými Horami, na Lazurové hoře, se zachovaly nepatrné zbytky tvrze (či hradu?) s valy. Tvrz vznikla pravděpodobně v polovině 16. století na ochranu šlikov-ských stříbrných dolů (asi obdoba hradu Freudensteinu na Jáchymovem) a s úpadkem dolování po třicetileté válce také zanikla.. Starší středověký původ však nelze vyloučit. O jejím vzniku a existenci nejsou žádné pí-semné doklady, teprve r. 1794 se zde připomíná zřícenina staré tvrze. Pod hradem je možné objevit sessuté sklepní prostory a asi 15 m dlouhou ve skále vytesanou chodbu. Pod hradem ve svahu je nevelká Lazurová jeskyně, která je ve velmi špatném stavu. Geologie: Epidotický amfibolit s polohami krystalických vápenců. Lazurový vrch je protkán množstvím různě rozsáhlých důlních děl po historické těžbě krystalinického vápence.

Kosí potok – poloha na Mapy.cz

Michalovy Hory (něm. Michelsberg)

byly založeny na místě zaniklé české obce Poříčí (něm.Porschitschi) kolem roku 1500 německými horníky. Středem nového sídla byl kostel archanděla Michaela. Hornická obec zažila období velkého rozkvětu hornictví v 16. a 17. století. Po vytěžení všech přístupných uloženin stály však Michalovy Hory před komplikovanou budoucností. V 19. století již převažovali zedníci, kteří odcházeli za prací do ciziny, a mladí našli práci přes léto v Mariánských Lázních. V městečku se rozšířilo paličkování krajek, vznikla továrna na struny pro hudební nástroje, známá papírna a hledaly se další možnosti obživy, při čemž lidé zkoušeli znovu a znovu štěstí obnovit slávu zdejšího hornictví. Marně. Po vysídlení Němců v roce 1946 se Michalovy Hory zvolna vyklidňovaly. Sídlo, které mívalo 1,5 tisíc obyvatel bylo farností, ještě do roku 1980 bylo samostatnou obcí s vlastním MNV, mělo v roce 2000 už jen 51 stálých obyvatel. Existenci obce tak zachraňují chalupáři, kteří udržují zdejší domy. Od 1.1.1980 patří Michalovy Hory pod obec Chodovou Planou.

Michalovy hory – poloha na Mapy.cz

Kyselka Čiperka

Tento pramen vyvěrá v nadmořské výšce 508 m na pravé straně starého náhonu již zaniklého Lazurového mlýna, asi 100 metrů před jeho vyústěním do Kosího potoka. Přírodní památkou byl vyhlášen v roce 1995. V místě vývěru se nachází amfibolity (jsou to přeměněné horniny, které vznikají přeměnou vyvřelých hornin při teplotách 450°C a 750°C a tlaku 2 až 12 kbar) s vložkami krystalických vápenců. Kyselka byla upravena a zpřístupněna majitelem zdejší elektrárny Oswaldem Hanikou počátkem minulého století. Hanika nechal nad pramenem vybudovat atán a nazval jej – Hanika Guelle. Altán, který Hanika postavil dnes už nestojí. Ještě ve 40. letech Kosí potok poháněl kolem 35 mlýnů, z nichž většina je dnes v ruinách. Vedle pramene Čiperky zde stála Hanikova elektrárna, kde Oswald Hanika už počátkem 20. století vyráběl tehdy moderní, třífázový proud. Hanika pocházel z Dolního Kramolína a v otcově mlýně zkoušel zapojovat první elektrické generátory. Od roku 1898 začal s elektrifikací kraje. Mlýn přebudoval jako jeden z prvních na elektrárnu. Hanika se zasloužil o elektrifikaci Plané, Úšovic, Drmoulu, Klimentova, Hleďsebe, Hamrníků a Ch. Plané. Protože Oswald Hanika byl za druhé světové války příznivcem fašizmu, utekl z Čech již před koncem války. V 60. letech zbyly z elektrárny už jen trosky a dnes můžeme vidět už jen základy, kde nyní přebývá michalohorský bezdomovec. Jedinou zachovalou památkou po elektrárně tu zůstal už jen Hanikův křížek na svahu u cesty vedle zbytků elektrárny. Je na něm uvedeno – Theresie Hanika 1911.

Kyselka Čiperka – poloha na Mapy.cz

Rozhledna Bohušův vrch

Nad východním okrajem města Planá se zvedá Bohušův nebo-li Šibeniční vrch ( 571 m.n.m.). Na na tomto vrcholku najdeme cihlovou rozhlednu známou pod jmény Bohušův vrch či Šibeniční vrch a nebo Rozhledna Františka Josefa. Rozhledna je 16 m vysoká a má jednu vyhlídkovou plošinu ve výšce 14 m. Rozhledna je volně přístupná veřejnosti a je z ní krásný výhled na město Planá, Český les a Slavkovský les. K rozhledně dojedeme vydáme-li se z Plané východním směrem a na okraji města odbočíme na silnici vedoucí do obce Otín. Po 300 m je vpravo lesní cesta vedoucí k rozhledně. Na Šibeničním vrchu stávala dřevěná vyhlídka jež byla v roce 1908 zbořena a místo mí tu byla vystavěna cihlová rozhledna. Nová rozhledna byla otevřena v roce 1909 a byla pojmenována rozhledna Františka Josefa. Dole u rozhledny byl vybudován stánek pro strážného a občerstvení. V 60. letech 20. století byla rozhledna využívána jako nosič antén a vstup na ní byl nejprve omezen a později zakázán. Koncem 90. let 20. století byly z rozhledny odstraněný antény a domek strážného byl zbourán. V roce 1999 byla rozhledna rekonstruovaná a znovu volně zpřístupněna veřejnosti.

Rozhledna Bohušův vrch – poloha na Mapy.cz

Třebel

Původní místo, kde stával zaniklý středověký hrad, naleznete na vyvýšené planině nad obcí Třebel, nad údolím Kosího potoka. Na místě pustého hradiště dnes stojí rozlehlý hospodářský dvůr, s dominantní barokní sýpkou, pod níž jsou uváděny ve skále tesané sklepy. Dodnes jsou patrny na severu a východě části opevnění, příkop a val, terénní nerovnosti nepatrné zbytky zdiva. Naproti sýpce, také na základech hradu, stojí bývalá fořtovna, do jejíchž zdí bylo na paměť obléhaní hradu zasazeno několik dělových koulí. V současnosti je pozemek i budovy v soukromém vlastnictví bez možnosti přístupu veřejnosti. V r. 1647 zde proběhla jedna z největších bitev třicetileté války. Historii této bitvy mapuje naučné stezka.

Třebel – poloha na Mapy.cz

Vlčí hora

se svou nadmořskou výškou 704 m patří k nejvýraznější krajinné dominantě v okolí Černošína. Třetihorní čedičový výlev byl již v minulosti předmětem zájmu mineralogů, botaniků i turistů, ale i básníků. Roku 1897 o ní historik Borovský napsal: “Vlčí hora jest pozoruhodná sopka, kterou také Goethe z Mariánských Lázní několi-kráte navštívil a která kromě zajímavého geologického složení i pěkný pohled poskytuje.” V této souvislosti stojí jistě za zmínku, že černošínská obecní kronika (uložená dnes v Okresním archívu ve Stříbře) Goethovy pobyty na Vlčí hoře popírá. Novější prameny o J.W.Goethovi jako sběrateli nerostů a hornin uvádí, že mu neutěšený zdravotní stav a vysoké stáří 74 let již nedovolily podniknout sběry na vrchu Vlčáku u Černošína, který jej velmi zajímal. Jeho komorník Stadelmann a básník J.S.Zauper přinášeli mu odtud krásné krystaly amfibolu a augitu, jimiž prý byl Goethe nadšen. A tak pravděpodobné, že Goethova vyhlídka, jak se stále říká skalnatému srázu na jihozápadní straně vrcholu Vlčí hory, odkud je pěkný výhled na Přimdu, zalesněné vrchy Slavkovského lesa, ale i na Bezdružicko s Krasíkovem a Ovčím vrchem, je svým pojmenováním spíše jen holdem, vzdaným geniálnímu básníku a nadšenému přírodovědci, než místem, na kterém kdy Goethe opravdu stál. Třetihorní sopky této oblasti, mezi které patří i Vlčí hora, jsou charakteristické masivním čedičem a porovitým tufem. Vlčí hora je vzácná mineralogická rezervace pro svůj výskyt krystalograficky dobře vyvinutých augitů a amfibolů, což neplatí obecně pro třetihorní vyvřeliny.

Vlčí hora – poloha na Mapy.cz

Zřícenina hradu Volfštejn

Původní hrad Volfštejn patřil slohově k typu sasko-hesenským hradům, které se u nás budovaly v druhé polovině 13. století. Byl založen na výběžku Vlčí hory u Černošína. Hrad, jehož historie je velmi kusá, se připomíná poprvé teprve v roce 1316, kdy se po něm psal Beneda, podle jména potomek bratří Oldřicha a Benedy ze Svojšína. Jejich rodový dvorec stával ve Svojšíně, kde se z něj zachoval zbytek kostela, velká čtverhranná věž z osmdesátých let 12. století s tribunou v 1. patře, spojenou dřevěným můstkem s někdejším obytným stavením. Přímým nástupcem svojšínského dvorce se stal hrad, založený na jihovýchodním výběžku Vlčí hory nedaleko cesty, která vedla z Plzně přes Stříbro a Planou na Cheb. Stojí na konci hřebene, odděleného na severozápadě od vrcholu Wolfsberku (Vlčí hory) širokým sedlem, která bylo těsně před čelem hradu prokopáno hlubokým ve skále vylámaným příkopem. Čelo hradu dělil od kraje příkopu parkán, z něhož se sice zachoval jen zbytek zdiva, ale který obíhal, chráněn zvenčí hlubokým příkopem, kolem celého hradu, rozšířen na jihozápadě, kudy vedla do hradu cesta, v širší plošinu. Přestože hrad měl vstupní bránu na jihozápadě, na straně, svažující se k řece Mži, byl orientován k šíji, k sedlu, které hradní ostroh spojovalo s Vlčí horou. Zde také, necelé 2 metry za okružní zdí, stojí na nejvyšším místě okrouhlá, štíhlá věž, jejíž vnitřní válcový prostor, směre vzhůru plynule se zužující, má s průměru jen 3 metry a je uzavřen stejně silnou zdí, prolomenou jen nejnutnějšími větracími otvory. Protože hřeben je úzký a strmý, běžela okružní zeď, uzavírající kolem věže volnou smyčku, o něco hlouběji ve svahu, takže věž, dosud víc jak 22 metrů vysoká a jak už bylo naznačeno kónická, se zdá ještě mnohem vyšší a štíhlejší než ve skutečnosti je. Jediný vstup do ní byl ve výši 12 metrů nad úrovní dvora na straně odvrácené od šíje. Do věže se vstupovalo portálem překlenutým půlkruhem po dřevěné pavlači a můstku z ochozu hradební zdi. Portál, jehož výklenek měl místo klenby dřevěné pažení, vedl do 2. patra krytého dřevěným stropem, na kamenných konzolách, které nahrazovaly obvyklý ústupek ve zdivu. Také zbylá dvě patra věže i prostory v její spodní části měly jen dřevěné stropy, spojené patrně žebříky, protože po schodišti v tloušťce zdi není stop. Prostor mezi velkou věží a palácem vyplňovaly zčásti ještě dvě menší budovy, dodatečně přistavěné k okružní zdi, z nichž však jen západní věžovitá má ještě zachováno obvodní zdivo. Z přilehlého dvoudílného stavení zbyly už jen sotva znatelné základy. Z paláce, který uzavíral hradní nádvoří na jižní straně, zbyly sice jen necelé čtyři obvodní zdi, ale i ty prokazují leccos z původní stavební struktury. Byla to nevelká budova lichoběžníkového půdorysu, na straně obrácené do nádvoří široká asi 16,5 metrů, na opyši o něco užší (asi 11 metrů) a hluboká 11 metrů. Co je na paláci nejzajímavější, je jeho prostorový tvar. Až do výše ochozu přilehlých hradebních zdí, po jehož cim Program je orientační a vzhledem k vývoji počasí může být aktuálně upraven. Trasy jsou na mapě KČT č. 2 Slavkovský les a Mariánské Lázně a č. 28 Český les – sever.buří se na zdech paláce zachovaly otisky, byly jeho obvodní zdi svislé, v horní části byly však mírně sklopeny dovnitř, takže horní část paláce měla zvenčí kónický tvar. Stavba tedy důsledně zachovává slohové principy typu sasko-hesenského.

Jak se k hradu dostat. Mezi palácem a baštou v jihozápadní části bývala brána s padacím mostem. Cesta ke hradu vedla jako dnes od Černošína pod východní val hradu a obcházela hrad od jihu k padacímu mostu brány. Dnes je tato cesta pohodlnější, neboť vede po zasypaném příkopu a zaoraném valu a vede dál k bývalému panskému dvoru, později proměněném v ovčárnu. Odtud lze vystoupit až na vrchol Vlčí hory.

Volfštejn – poloha na Mapy.cz

Černošín

Historickým památkám v obci Černošín dominuje kostel sv. Jiří, který byl v obci připomínán již v roce 1374. Současná barokní kostelní stavba situovaná v centrální části černošínského náměstí byla budována v letech 1711-1736 na půdorysu protáhlého osmiúhelníka s podélným polygonálně uzavřeným chórem, k němuž z jihu přiléhá čtvercová sakristie. V rámci projektu Zpřístupnění turisticky atraktivních lokalit mikroregionu Konstantinolázeňsko byl vybudován v našem městě Infoturistický park. Jeho součástí je informační centrum, odpočinková zóna s osvětleným jezírkem a můstkem, posezení v parkové úpravě a malé muzeum přírody a zajímavostí ve volném prostoru. Infocentrum je otevřeno denně od 09.00 do 19.00 hodin a nabízí prodej pohledů, map a průvodců, kopírování, skenování a veřejně přístupný internet.

Černošín – poloha na Mapy.cz