Svatý Václav na řetěze
SVATÝ VÁCLAV NA ŘETĚZE.
Dovolili mu to jen osm let. Letos si Češi svatého Václava zase uvázali na řetěz. Nebyli to rudí komunisté okupované země, ale modří ptáci občanské demokracie z radnice Prahy 1. Důvod je pokrytecky stejný: „aby lidé nepoškodili pomník národního patrona.“
Do roku 1975 nikdo pomník nepoškodil a to se u něj, od jeho postavení v roce 1913, shromažďovaly velké a často nepřehledné davy. Shromažďovaly se policky povinně i vzpurně, rozzuřeně nebo z bezmoci a také třeba jen pro radost či silvestrovské veselí. Nad vším se Václav tyčil a když tam nebyly zrovna davy, tak si milenci dávali pod ocasem rande a kdekdo posedával na soklu pod sochou, protože to tak architekt Alois Dryák, který sokl vytvořil, chtěl. Aby lidé v klidu spočinuli pod svým světcem a turisti se svačinou v ruce se mohli rozhlédnout po tom velikánském náměstí. A když 21. srpna 1968 po poledni Václavák obsadily ruské tanky a rozstřílely Národní muzem, protože si ho spletly s rádiem, tak Václav seděl na svém koni hrdě dál, kulkou nezraněn a připomínal naléhavě, že jsme svobodní lidé, a že když po dvou dalších desetiletích přišla zase okupace, že nás to nemá zlomit. Stál tam, lidé k němu chodili, stál tam a byl symbolem svobody. 28. října 1918 v jedenáct dopoledne u něj Alois Jirásek přečetl proklamaci o vyhlášení nezávislého demokratického Československa. A to, že se Koňský trh bude jmenovat Václavské náměstí, vymyslel v roce 1848 Karel Havlíček Borovský.
Komunisti, kteří se v roce 1968 dopustili vlastizrady a kolaborovali s okupační mocí a nebyli za to ani potrestáni ani zakázáni, nahrnuli v roce 1969 kolem Václava obrovské dřevěné díže se zasazenými stromky, aby lidé k Václavovi nemohli. Říkalo se tomu Štrougalovy sady. Štrougal byl tehdy ministrem vnitra. Později byl už tolerovaným předsedou vlády, bohorovným hajzlem, o kterém se tvrdilo, že si s normalizační zpěvačkou Helenou Vondráčkovou rozuměl až tak, že to bylo fakt nablízko. Herečky a zpěvačky se zaplétají s mocnými, to už je známo ze starého Říma, nakonec i z nového, jak se vytahuje Berlusconi.
Po hokejovém utkání 28. března 1969, kdy Češi nad Rusákama na mistrovství světa ve Stockholmu vyhráli 4:3, se na Václaváku srotil obrovský veselý dav a Štrougalovy sady rozmetal po celém náměstí. Taky někdo rozflákal výlohu Aeroflotu, ale dodnes není jasné kdo. Asi Rusové sami, aby dali Štrougalovi šanci zasáhnout.
Byl jsem tehdy na Václaváku. Bydlel jsem nad Muzeem a šel jsem domů z vyprodaného představení v divadle Maringotka ve Vyšehradké ulici. Byla to fascinující a veselá noc a policie zasáhla až po druhé hodině ráno, když dav prořídnul. Stál jsem právě na chodníku před Domem módy, kousek od sochy, když se od Muzea přihnala početná tlupa policajtů a vrhla se na hlouček lidí, kteří postávali v rozházené hlíně pod sochou. Zvuk dopadajících obušků na lidská těla je tupě mlaskavý a trapný. Slyšel jsem ho poprvé v životě.
Hlouček se rozprsknul na všechny strany a policajti nesmyslně pronásledovali jednotlivce a snažili se ještě si bouchnout. Jedna zelená uniforma se hnala za nějakým klukem kousek ode mne, ještě si práskla po jeho zádech, ale tou ránou zavrávorala, zpozdila se a kluk utekl. Uniforma se zastavila, otočila a vracela se po chodníku kolem mne. Stál jsem šokovaně s kytarou na rameni. Nad uniformou se pod čepicí najednou objevil lidský obličej, otočil se ke mně a řekl, abych to slyšel: “To mě fakt nebaví.” A vrátil se pod sochu mezi své a tvář se mu zase někam vypařila.
Tehdy jsem poprvé viděl zásah českých policajtů proti vlastním lidem. Tedy poprvé od ruské okupace, po měsících neuvěřitelné shody, kdy policajti dokonce rozváželi protiruské letáky a nepustili je hlavním vchodem do rádia. To bylo hnusné probuzení. Rusové byli schovaní v kasárnách a okupační pořádek v novém protektorátě si užívali už jen Češi a Slováci sami.
Čas šel a obyvatelstvo bez hrdosti a paměti se propadlo do šedé beztvářné zbabělosti a vytěsnilo zmysliokupaci i vlastní ponížení. Nastalo nebarevné bezčasí vyplněné strachem a tupostí. A v roce 1975, uprostřed této neprůhledné vytrašenosti, uvázali komunisti svatého Václava na řetěz. V čase vstřícné předposranosti to ale už nikoho neurazilo.
Šel jsem jednoho dne po Václaváku a najednou viděl kolem Václava řetěz. Došel jsem nevěřícně až k němu a zase jako bych slyšel to trapné tupé mlaskání obušku po zádech spoluobčana. Řetěz je podlý a pokryteckýjakokomunisti sami. Sice se tváří jako řada lipových listů, tedy jako národní symbol u národního světce, jenže ostrými špičkami otočenými vzhůru se stal ostnatým drátem, kterým byla tehdy omotaná celá země. Ovšem řetěz má ještě výtvarnou podobu. I Mussolinimu by na řetězu spočinulo oko s potěšením. Jsou to listy nebo plameny?
Po převratě v roce 1989 zůstal řetěz kolem Václava viset. Jak to? Copak jsem tu symboliku chápal jenom já? Přemlouval jsem všechny pražské primátory i prezidenta, ať ten řetěz sundají. Některé symboly prostě platí. Tak jako se nepálí vlajka a neplive na válečné hrdiny, tak se prostě neuvazuje svatý Václav na komunistický ani fašistický řetěz. Podařilo se nám to s Balbínovou poetickou stranou až 7. června 2005.První šroub povolil pražský primátor. Řetězy jsou na šrouby.
Když jsme to s primátorem odšroubovávali, byl pršlavý den a media neměla o tuto událost zájem. Moje starost samozřejmě byla odstranit také sloupky, na kterých byly řetězy přišroubovány. Člověk, který říkal, že je šéfem památkářů, mi vysvětlil, že jelikož se socha dává do původního stavu, tak budou odstraněny i sloupky, ale to je technicky náročnější, protože jsou zapuštěny v kameni. Nevím, jak se jmenoval, ale slovo nedodržel a nebo nepřežil katastrofální úřadování ministra kultury Jandáka. Takže sloupky zůstaly a modří ptáci Prahy 1 se teď rozhodli, že komunistické řetězy našroubují zpátky.
Takže 25. dubna 2013 byl svatý Václav opět uvázán na řetěz, s výmluvou, že řetěz Václava ochrání. Je to ale jen přiznání otrocké duše, která miluje ploty a zákazy, protože má strach ze svobody. Takže vítejme v Česku ve dnech, kdy politici usilovně vzpomínají na výročí Pražského povstání.
Jaroslav Hutka
6. května 2013