Svatý Václav na řetěze
SVATÝ VÁCLAV NA ŘETĚZE.
Dovolili mu to jen osm let. Letos si Češi svatého Václava zase uvázali na řetěz. Nebyli to rudí komunisté okupované země, ale modří ptáci občanské demokracie z radnice Prahy 1. Důvod je pokrytecky stejný: „aby lidé nepoškodili pomník národního patrona.“
Do roku 1975 nikdo pomník nepoškodil a to se u něj, od jeho postavení v roce 1913, shromažďovaly velké a často nepřehledné davy. Shromažďovaly se policky povinně i vzpurně, rozzuřeně nebo z bezmoci a také třeba jen pro radost či silvestrovské veselí. Nad vším se Václav tyčil a když tam nebyly zrovna davy, tak si milenci dávali pod ocasem rande a kdekdo posedával na soklu pod sochou, protože to tak architekt Alois Dryák, který sokl vytvořil, chtěl. Aby lidé v klidu spočinuli pod svým světcem a turisti se svačinou v ruce se mohli rozhlédnout po tom velikánském náměstí. A když 21. srpna 1968 po poledni Václavák obsadily ruské tanky a rozstřílely Národní muzem, protože si ho spletly s rádiem, tak Václav seděl na svém koni hrdě dál, kulkou nezraněn a připomínal naléhavě, že jsme svobodní lidé, a že když po dvou dalších desetiletích přišla zase okupace, že nás to nemá zlomit. Stál tam, lidé k němu chodili, stál tam a byl symbolem svobody. 28. října 1918 v jedenáct dopoledne u něj Alois Jirásek přečetl proklamaci o vyhlášení nezávislého demokratického Československa. A to, že se Koňský trh bude jmenovat Václavské náměstí, vymyslel v roce 1848 Karel Havlíček Borovský.
Komunisti, kteří se v roce 1968 dopustili vlastizrady a kolaborovali s okupační mocí a nebyli za to ani potrestáni ani zakázáni, nahrnuli v roce 1969 kolem Václava obrovské dřevěné díže se zasazenými stromky, aby lidé k Václavovi nemohli. Říkalo se tomu Štrougalovy sady. Štrougal byl tehdy ministrem vnitra. Později byl už tolerovaným předsedou vlády, bohorovným hajzlem, o kterém se tvrdilo, že si s normalizační zpěvačkou Helenou Vondráčkovou rozuměl až tak, že to bylo fakt nablízko. Herečky a zpěvačky se zaplétají s mocnými, to už je známo ze starého Říma, nakonec i z nového, jak se vytahuje Berlusconi.
Po hokejovém utkání 28. března 1969, kdy Češi nad Rusákama na mistrovství světa ve Stockholmu vyhráli 4:3, se na Václaváku srotil obrovský veselý dav a Štrougalovy sady rozmetal po celém náměstí. Taky někdo rozflákal výlohu Aeroflotu, ale dodnes není jasné kdo. Asi Rusové sami, aby dali Štrougalovi šanci zasáhnout.
Byl jsem tehdy na Václaváku. Bydlel jsem nad Muzeem a šel jsem domů z vyprodaného představení v divadle Maringotka ve Vyšehradké ulici. Byla to fascinující a veselá noc a policie zasáhla až po druhé hodině ráno, když dav prořídnul. Stál jsem právě na chodníku před Domem módy, kousek od sochy, když se od Muzea přihnala početná tlupa policajtů a vrhla se na hlouček lidí, kteří postávali v rozházené hlíně pod sochou. Zvuk dopadajících obušků na lidská těla je tupě mlaskavý a trapný. Slyšel jsem ho poprvé v životě.
Hlouček se rozprsknul na všechny strany a policajti nesmyslně pronásledovali jednotlivce a snažili se ještě si bouchnout. Jedna zelená uniforma se hnala za nějakým klukem kousek ode mne, ještě si práskla po jeho zádech, ale tou ránou zavrávorala, zpozdila se a kluk utekl. Uniforma se zastavila, otočila a vracela se po chodníku kolem mne. Stál jsem šokovaně s kytarou na rameni. Nad uniformou se pod čepicí najednou objevil lidský obličej, otočil se ke mně a řekl, abych to slyšel: “To mě fakt nebaví.” A vrátil se pod sochu mezi své a tvář se mu zase někam vypařila.
Tehdy jsem poprvé viděl zásah českých policajtů proti vlastním lidem. Tedy poprvé od ruské okupace, po měsících neuvěřitelné shody, kdy policajti dokonce rozváželi protiruské letáky a nepustili je hlavním vchodem do rádia. To bylo hnusné probuzení. Rusové byli schovaní v kasárnách a okupační pořádek v novém protektorátě si užívali už jen Češi a Slováci sami.
Čas šel a obyvatelstvo bez hrdosti a paměti se propadlo do šedé beztvářné zbabělosti a vytěsnilo zmysliokupaci i vlastní ponížení. Nastalo nebarevné bezčasí vyplněné strachem a tupostí. A v roce 1975, uprostřed této neprůhledné vytrašenosti, uvázali komunisti svatého Václava na řetěz. V čase vstřícné předposranosti to ale už nikoho neurazilo.
Šel jsem jednoho dne po Václaváku a najednou viděl kolem Václava řetěz. Došel jsem nevěřícně až k němu a zase jako bych slyšel to trapné tupé mlaskání obušku po zádech spoluobčana. Řetěz je podlý a pokryteckýjakokomunisti sami. Sice se tváří jako řada lipových listů, tedy jako národní symbol u národního světce, jenže ostrými špičkami otočenými vzhůru se stal ostnatým drátem, kterým byla tehdy omotaná celá země. Ovšem řetěz má ještě výtvarnou podobu. I Mussolinimu by na řetězu spočinulo oko s potěšením. Jsou to listy nebo plameny?
Po převratě v roce 1989 zůstal řetěz kolem Václava viset. Jak to? Copak jsem tu symboliku chápal jenom já? Přemlouval jsem všechny pražské primátory i prezidenta, ať ten řetěz sundají. Některé symboly prostě platí. Tak jako se nepálí vlajka a neplive na válečné hrdiny, tak se prostě neuvazuje svatý Václav na komunistický ani fašistický řetěz. Podařilo se nám to s Balbínovou poetickou stranou až 7. června 2005.První šroub povolil pražský primátor. Řetězy jsou na šrouby.
Když jsme to s primátorem odšroubovávali, byl pršlavý den a media neměla o tuto událost zájem. Moje starost samozřejmě byla odstranit také sloupky, na kterých byly řetězy přišroubovány. Člověk, který říkal, že je šéfem památkářů, mi vysvětlil, že jelikož se socha dává do původního stavu, tak budou odstraněny i sloupky, ale to je technicky náročnější, protože jsou zapuštěny v kameni. Nevím, jak se jmenoval, ale slovo nedodržel a nebo nepřežil katastrofální úřadování ministra kultury Jandáka. Takže sloupky zůstaly a modří ptáci Prahy 1 se teď rozhodli, že komunistické řetězy našroubují zpátky.
Takže 25. dubna 2013 byl svatý Václav opět uvázán na řetěz, s výmluvou, že řetěz Václava ochrání. Je to ale jen přiznání otrocké duše, která miluje ploty a zákazy, protože má strach ze svobody. Takže vítejme v Česku ve dnech, kdy politici usilovně vzpomínají na výročí Pražského povstání.
Jaroslav Hutka
6. května 2013
www.hutka.cz
Termíny koncertů Jaroslava Hutky
CD Bílý slon
CD Bílý slon – Jaroslav Hutka
To nejúžasnější české vydavatelství GALÉN mi zase vydalo CD. Jsou to nové písně o zvířátkách nejen pro děti. Jmenuje se BÍLÝ SLON, většinu textů jsem napsal v jižní Francii. Můžete si ho objednat u mne za 200 kč plus dobírka. Samozřejmě mám také celé hokynářství s sebou na koncertech.
BÍLÝ SLON
Zvířátka 2
1. Bílý slon
2. Mýval
3. Slepice a hadice
4. Dědek a bába
5. Rak a pytlák
6. Když šel po ulici hroch
7. Klokan
8. Hovnivál
9. Antilopa a lvice
10. Když šel po ulici lev
11. Sumec
12. Orel a perly
13. Motýlí stud
14. Opičák a krokodýl
15. Vážka
16. Mlok
17. Rosnička a čáp
18. Velbloudi
Hudba Vladimír Veit
Texty Jaroslav Hutka
Jako úvodní slovo do barevné přílohy jsem napsal tohle:
Zvířátka
Zvířátka vlezou za člověkem, ještě když je malý. Zabydlí se v duši, představách a mluvě. Každá lidská vlastnost, povaha, vzhled má své zvířátko, které ho představuje. Když je někdo husa, tak není kačena ani slepice. To je někdo jiný. A holka žirafa není beruška ani pěkná žabka, natož pulec nebo laňka. Já jsem zase sova, prostě nejsem ranní ptáče, a občas bručím jak medvěd a rozhodně nezpívám jako slavík.
Řekne-li se, že holka je kočka nebo chlap starý kocour či kanec, není to potřeba dál vysvětlovat. Kočka je v Brně pěkná koňa. Ale to vůbec neznamená kobyla nebo klisna. Ani tele. A pokud se máma chová jako kvočna, i tomu rozumíme, přestože většina z nás nikdy neviděla kvočnu, jak neustále starostlivě shání svá kuřata pod roztažená křídla. A jak bychom se domlouvali o politice bez svině a vola? Jak se chová prase za volantem, slon v porcelánu a kráva za katedrou? A ovce při volbách? Jak se hřeje had na prsou a co udělá chřestýš, když je drážděn bosou nohou? A pak z toho nemám být jelen, přestože mám paměť jako slon a většinu starostí nechám koňovi, protože ten má větší hlavu.
Koukám, že jsem tu nasyslil už pěknou hromádku zvířátek. To bude čtenář vejrat. Pokud ovšem včera neměl opici a dnes z toho strašnou kočku. To by byl slabý jak komár, ale možná šťastný jako blecha. Samozřejmě by při tom hleděl jak sůva z nudlí. A když nějaký zakuklenec krade jak straka a smrdí jak tchoř, tak mu neřekneš, ty broučku. Že to není nic nového? Dobře, nebudu nosit sovy do Athén.
Pes a kočka
To nejmilejší je pro nás kočička. Je to tak silné, že občas i naší labradorce Lily, která se lísá ke kdekomu, říkají rozněžnělí kolemjdoucí: „Ty seš ale milá kočička!“
Kočička a pejsek jsou člověku nejbližší a setkáme se s nimi v životě první, tedy hned po mámě, pokud není kukaččí. Na svět nás přinese čáp nebo vrána. Sýček sýčkuje smrt a kohout zahání noční strašidla. Jedna vlaštovka jaro neudělá a jsou místa, kde ani liška nedá dobrou noc. Jinde zase dává. A když někdo roní krokodýlí slzy, tak není potrefenou husou, natož černou ovcí nebo bílou vránou. Kdo je chytrý jak liška, ten nehledí jak tele na nová vrata. A když se slečna při tanci na plese motá jak koza na ledě, tak většinou i cigaretu drží jak prase kost. A to jsme jenom v češtině, kde naskakuje člověku husí kůže, Holanďanům zase kuřecí. To nevíš, ty osle? Zase ses zabejčil? Nedělej mrtvého brouka a nenos se jako páv! A nestrkej hlavu do písku! Pilnej jak včelička, drzej jak opice se cítíš jako ryba ve vodě. Nebo štika v rybníce? Když je kozel zahradníkem, tak nemá psí život, ale žije si jak prase v žitě. A citoslovce „ty vole“ je tak mocné, že i mladé holky se jím navzájem mezi řečí oslovují. A pokud jsem věrný jak pes, tak nejsem falešný jak kočka…
Zvířátka na nebi
O zvířatech víme od počátku lidských dějin. Želvy nesly zeměkouli a berani, býci, raci, lvi, štíři a ryby se pohybují od nepaměti po naší obloze. V čínské astrologii jsou zase krysy, buvoli, tygři, zajíci, draci, hadi, koně, ovce, kohouti, psi, prasata a opice. Buddha totiž kdysi udělal hostinu, na kterou pozval zvířata, aby ukázal rovnost všech. Jako první přišel potkan, za ním buvol, tygr a pak ti ostatní. Po hostině dal Buddha každému z pozvaných vládu nad jedním rokem. Úplněk po prvním jarním dnu ohlašuje u nás příchod beránka Božího. A on pak bude hledat ztracenou ovečku.
Letos mi jeden brahmín v jižní Indii vysvětloval, že v krávě je neustále přítomno třicet tři krolů hinduistických bohů.
„A kolik je jeden krol?“ zeptal jsem se.
„Deset milionů,“ odpověděl.
Hergot, kdo by to řekl do stračeny, kterou jsem znal z dětství od tety Anděly!
Sumec a Morava
Stále však máme o zvířatech málo příběhů a málo písniček. A tak se snažím tento nedostatek napravit. Sumec není jen drahá chutná ryba na trhu, dravec, který lidem užírá kapry v jejich rybnících. Je to silný chlapík, jenž má rád slavnosti a hostiny, a když se mu podaří ulovit svého rybáře, může se oženit, rybáře si uvařit v bílém víně a vyjet si s nevěstou na velikou svatební cestu. Před pár dny jsem Sumce poslal dceři Kláře, která studuje v Edinburku antickou historii. Odepsala mi SMS:
„Haha, tak Sumec je parádní. Zdá se mi to, nebo je ve všech těch dětskejch písničkách nějakej vliv moravskejch balad? Jako že někdo prostě umřít musí…“
Trefila se – a musím vliv moravských balad přiznat. Taky co by to bylo za moravskou baladu, kdyby v ní nikdo neumřel, že? Moje máma se až do vysokého věku s radostí dívala na televizní blbosti a pak vždy před spaním s potěšením říkala: „Tož, to zme si dneska zase užili mrtvéch!“
Máma se narodila v Bohdalově, malé vesničce ztracené v kopcích a lesích severní Moravy. V roce 1969 jsem se v tom statku u cesty nad potokem poprvé prozpíval celou monumentální a zapomenutou sbírkou Františka Sušila. A tam jsem přišel i na to, že co by to byla za pořádnou dětskou lidovou říkanku nebo písničku, kdyby nebyla upřímně drsná. To není zvrácenost, ale potřeba se vyrovnat s traumatem bezbrannosti a ohroženosti. Když jsem psal Dědka a bábu, myslel jsem právě na dětské lidové balady.
Bohdalov i statek patřily k mému dětství. Sice v tu dobu už probíhala vražedná kolektivizace, ale ještě jsem zažil statek jako pohádku. Žil tam na výměnku děda, který statek předal strejdovi. Strejda si pak na grunt přivedl tetu. K jejich statku se třemi malými sestřenicemi patřili ještě koně, krávy, ovečky a kozy, husy, kačeny, slepice, hudrující krocan, útočný kohout a perličky, kočky, myši, vlaštovky a samozřejmě pejsek na dvoře a zabíjačka v zimě. V lese za statkem běhaly srny, zajíci, ježci, jezevec, liška, veverky, létaly vrány, holubi, káňata, plazili se hadi a bzučelo nekonečně hmyzu. Motýli svými klikyháky kličkovali po krajině. Když se setmělo, objevili se netopýři, můry a sovy. Na dvoře hnojiště a mouchy. To bylo velké bohatství, které mi dětství poskytlo.
Francouzský Bohdalov
Když jsem žil v emigraci, byl jsem v Holandsku z krajiny zoufalý. Žádná tam není, zdálo se mi. Vyjížděl jsem tedy každé léto hledat krajinu po Evropě a v roce 1985 jsem ji našel. Drsná oblast pod náhorní rovinou Larzac na jižním konci francouzského Středohoří. Údolí s říčkou La Sorgue a v kamenných kopcích statek se všemi zvířaty a hlavně ovcemi, který patří majiteli části toho údolí. Později mi došlo, že jsem tam našel svůj Bohdalov. Od té doby tam jezdím a všechna zvířátka na této desce, kromě dvou, jsem během posledních pěti let napsal právě tam. Nedaleko kamenné vesničky se stovkou obyvatel a románským kostelíkem na kopečku. Pod kostelíkem tryská pramen, nad ním stojí Panenka Marie a vedle kostelíku je hřbitov.
Blboun nejapný
Každý text na této desce pro mne nese ještě obrázek místa, kde jsem seděl, když jsem ho psal. Takže vás zvu do svého francouzského Bohdalova – poslechněte si, co všechno se tam přihodilo… Potkal jsem tam slona, který toužil po létání, a 10. srpna 2009 jsem u Sorguy zjistil, že velbloudi ve spánku zpívají. To byl velký den, protože se objevil i mladý hovnivál a také jsem napsal Mývala. Klokan spadl do zátoky Sorguy 5. srpna 2008. Asi týden předtím za mnou přijel Ondra, kamarád z Čech. Vlezl do Sorguy a nalovil raky, kterých jsem si před tím nevšiml. A uvařil je. Tak za to dostal o dva týdny později písničku Rak a pytlák. Mloka jsem potkal vysoko v Pyrenejích, i když jsem si na něj vzpomněl až u Sorguy. A vážka tiše spočinula na flašce vína, co jsem si jednou odpoledne postavil vedle bílé židličky, na níž jsem vždy dole u říčky seděl a čekal na příběhy, které pak do svých melodií omotal Vladimír Veit. Ale za mnohými písněmi jsem se musel vydat krajinou. Však o tom zase jindy.
Omlouvám se všem zvířátkům, na která jsem zapomněl a kterým bylo „lidským“ přirovnáním ublíženo. Krkavcům, vlkům, hyenám, žralokům, pijavkám, klíšťatům, šakalům, krysám, potkanům, křečkům, zmijím, hovadům, hrabošům, mezkům, paroháčům i bezpáteřníkům, tlustokožcům, můrám, gorilám – prostě všem. Zvláštní omluva však patří blbounu nejapnému (Raphus cucullatus). Omlouvám se mu za celé lidstvo, neboť poslední blboun nejapný byl roku 1662 vybit na ostrově Mauricius právě lidmi. Čest jeho památce!
Jaroslav Hutka
Koncerty Jaroslava Hutky
